Zahradní slavnosti 2010

Zahradní slavnosti VIIIa; Stanislav Lukavský, Z. Hauft, E. Schulhofová, M. Fenik, 29.8.1976. Nástup je pod středem SZ stěny. Spárou k římse, v ní doleva, spárou, žlábkem za severní hranu a spárou na porostlý balkon. Stěnou doprava za západní hranu a šikmým zářezem doprava do průchozí jeskyně v JZ stěně. Stěnou šikmo doleva na západní hranu k 1. kruhu. Stěnou doleva na balkon, po severní hraně k šikmému zářezu a jím doprava ke 2. kruhu. Vpravo stěnou a spárou na konec. Vlevo stěnou pod hlavu, vydatným stavěním a stěnou na vrchol.

Při listování starými dodatky k malé šedivé bibli Ádru jsem se opět dostal k Saské hlavě, přesněji k cestě Zahradní slavnosti. Starý VIIb. Tato cesta se mi vryla do paměti svým dlouhým popisem na několik řádků. Údolní stěna Saské hlavy patří bezesporu k největším stěnám adršpašských skal. Už při prvním čtení před lety jsem si říkal, že tohle si asi nezapamatuju a budu si muset s sebou vzít tužku a kousek papíru. Tolik řádků, v nich drze pouze dva kruhy. Jasná výzva.

Sraz na Ozvěně. Iwoš už čeká. Pavlína s Hansem se jdou zabavit opodál. Iwoš se ujímá první délky. Zprvu žába, nějaká smyčka, traverz pod další spáru, kterou uvozuje nemalý převis. Iwoš ukusuje další metry, který začínají evidentně těžknout. Hluboká smyčka. Spára se nepříjemně stáčí a vyúsťuje v kolmý plytký žlábek. Trochu lišeje, trochu mechu, trochu zeleně. Iwoš nakonec couvá a předává mi lano. To není nikdy zrovna povzbuzující.

Žlábek končí, převis, dál vlevo vylitou římsou nebo járkem, těžko to definovat. Je ale zřejmé, že to budou nepříjemný kreace, kdy musí začít pracovat hlava. Po pár metrech se otevře údolní stěna, čas je pouze na čištění potřebných šlápnutí, špinavá ale již lehká spára mě dovede na porostlý balkon. První štand.

Dobírám Iwoše a ten pokračuje na prvním konci. Odlézá zpět do boční stěny zprvu lehkým traverzem, který ale nabírá na obrátkách. V místě přelezu přes další hranu nejdřív lámavý terén. Smyčky... tak nějak. Za hranou usolující dlouhý zářez až do jeskyně, kam dolézá i odvážná cesta od Piskoře Óda na radost. Druhý štand. Iwoš mi prozrazuje některé kapitoly ze své inspirativní minulosti v Yosemitech.

Jakmile Pavlína dorazí za námi do jeskyně, Iwoš zaútočí na první kruh, který čeká kdesi směrem zpět doleva za údolní stěnou. Smyčky, solivý nohy, lámavý ruce. Iwoš mi mizí z dohledu. Po chvíli zavolá: „Vidím ho!“. Super! Konečně. Pokračuje dál ve špinavém traverzu na malý balkonek, kde zaštanduje a dobere mě. Třetí štand. Ve chvíli, když oblézám věž směrem doleva z jeskyně, míří pode mnou Hans opačným směrem kolem věže doprava do jeskyně.

Přebírám vedení. Kousek stěnou vlevo a pak se vracím pár metrů nad Iwošem v ostré římse opět doprava do severozápadní stěny; za druhým, posledním kruhem. U něj dobírám Iwoše. Čtvrtý štand.

Od druhého kruhu pokračuju ruční spárou s pěkným střihem, který ale při bližším poznání dává zabrat. Výlez z převislého úseku do zelené trhliny, která přechází do napohled hladké stěny plné lišeje. Nějakou chvíli tam pumpuju a nevěřím, defakto mi vůbec není jasný, JAK? Na čištění není moc prostor, jsem rád, že se vůbec držím. Nakonec nalézám spásnou dírku, přes ni půjde zvednout se doprava do rajbasu. Vracím se ke kruhu.

Druhý útok. Konec spáry, trhlina, dírka, dostat nohy maximálně nahoru, volnou rukou rychle očistit místo předpokládané nohy a dokončit to. Stojím. A čumím. Nevěřím. Čekal jsem nějakou škrabku, misku, která mi pomůže dostat nohy přes špinavé břicho. Nic. Rozpírám se rukama o boule nad hlavou a opatrně čistím místa, kam předpokládám, že stoupnu či šáhnu. Ztvrdlý lišej sice může někdy pomoci, ale lepší mu nevěřit. Po několikátý si v hlavě přehrávám vybraný sled pohybů. Zbývá nadechnout se a bez křečí to prubnout.

Pod hlavou jsou vpravo velké hodiny. Pátý štand.

Tady cesta dostává krapet trhlinu ve svý pomylsný logice. Lehce by se dalo přejít vpravo za hranu ke kruhu Staré cesty a jí to dolízt. Pohled vlevo, kam se máme podle literatury ubírat, zaručuje další zajímavou hru. A proč vlastně ne? Vlevo vydatným stavěním a stěnou na vrchol.

Pavlína jistí u hodin. Iwoš s Hansem jištěni fixem z hodin, jeden vlevo, druhý vpravo. Opět nechápu, nalézám na kluky a pořád nevím, co na nich budu dělat. Kluci drží. Musí. Iwoše ohrožuju svým lanem pod krkem, ale ten nehne brvou a necouvne ani o krok. Nakonec mi musí nad hlavami pomoci se dostat více doprava, kde nacházím nějaké boule.

Povedlo se.

Zatraceně dlouhá cesta. Není nijak moc pěkná, jištěním na pár místech nepřekypuje, má grády. Pro mě jedna z top adršpašských adventur. 1. přelez.