Yosemite - květen 2008

Kdysi dávno, když jsem dočetl Camp 4, úkol, který snad v budoucnu někdy uskutečním, měl jasný zadání. Po letech se mi to však rozleželo. Lízt, ve světě profláknuté oblasti s sebou nese jistá úskalí. Jednoho dne se mě však Kája zeptal, jestli bych nejel. Po důkladných praktických a teoretických přípravách jsme vyrazili. Nutno vzdát Kájovi hold za organizační a logistické zaopatření akce. Konec dubna se jevil jako rozumný. Sníh akorát staje a lidí bude snad jěště málo.

Z Yosemite Valley jsem se vrátil slabej jak čaj.

V údolí, ve stínu, ještě tu a tam leželo pár zbytků sněhu. Slavný Camp 4 poloprázdný, Yosemite Fall chrlil vodu v plné síle. Stěny takové, že bolelo za krkem. Kdysi asi platilo, že Amerika je synonymem svobody, po zkušenostech tam mám ale pocit, že o tom dnes musí vědět kulový.

Camp 4 má zajímavá pravidla. V sezóně platí, co osoba to 7 dní pobytu maximálně, v rámci celého roku. Ponaučení ? Chceš-li si v Yosech trochu zalízt - buď drzej a zapoměň na poctivý přístup. Adaptovali jsme se, nebyl čas.

První dva dny padly na seznámení s místní žulou. Jisté rozčarování tam bylo. Prostě písek je písek. Ta smekavá hladká žula mě dokázala vytočit ještě předposlední den 3 týdenního soustředění. Když Yosemite, tak povinně okusit závěsnou postel a hákovačku. Těšil jsem se na závěsnou postel, těšil jsem se na x metrový pendly, těšil jsem se až to budu mít za sebou.

The Shield. Zní to dobře. Místy jsme si skousli oba. Takovou krysu jsem fakt ještě pod žádnou stěnu netáhl. Zabalili jsme na 5 dní. Když jsme doklopýtali pod stěnu a koukli, co nás čeká, myslím, že jsme se oba v duchu sebe ptali, jestli to máme zapotřebí. Myslím, že jo. Štandy byly vesměs vybaveny, 2 nýty či víc. Zprvu se k nim, člověk chová opatrně, ale stačí chvíli a otrká se. Tahat ten těžký náklad byl úmor, člověk do té kladky skákal, rval nohama proti nýtům, prostě jenom s tím trochu nějak pohnout. Nakonec se nedalo jinak, jeden musel dělat protizávaží. První noc jsme strávili ještě na nejvyšší polici, pak už se stěna úctyhodně víc než nakolmila. Další police nás čekala až za 4 dny, zvaná Chickenhead Ledge. Druhý den jsme načali první vážnější délku. Lezec, ať to přizná či nikoliv, v koncovce je často rád za fixní skobu či smyčku. Jenže ne vždy ty potvory držej. Další vehement, z těch co jsou občas k tomuto zvláštnímu lezení třeba jsou tzv. Copperheady. Opravdu je nemám rád, specielně ty fixní. Důležitým místem byl velký střechovitý převis, v informacích psali, že je to point of no return, pak už jenom nahoru. Spaní na závěsný posteli je vzdušné. Potřeba na velkou je vzdušná, navíc zkomplikovaná ukládáním extrementu do tzv. Shittube, který s sebou člověk vláčí po celou dobu pobytu ve stěně.

Nejtěžší pasáže nás čekaly v tzv. Headwallu. Nejdřív takový nejapně plytký járek. Opravdu jsem byl vděčný, že jsem kolem té dlouhé série copperheadů mohl projet na jumarech. Další peprná záležitost nás čekala hned záhy. A to soustava tří doslova nitkových trhlinek, dlouhých asi 2 délky. Psalo se, že prý tam jdou alieny a další malý vehementy. Po té, co se mnou hned nad štandem vyjely dva nebo tři fixní rurpy a já přistál s tím veškerým hardwarem u Káji ve štandu, jsem řek, že na to seru a ať Kája teda kdyžtak vytáhne skoby. Do té doby se nám dařilo to lízt ve stylu clean, tedy bez použití kladiva. Kája se rychle přizpůsobil a šlo mu to dobře. Lehké to zrovna nebylo ani s kladivem.

Třetí den nebo čtvrtý? Těžko říct, po pár dnech se to sleje a jen datum na hodinkách nás občas udržel v kontaktu se světem dole. Zajímavý a skvělý pocit. Na vršek jsme se dostali 5. den v noci.

Technické lezení je zajímavá disciplína. Pokud to není kombinované, tak s lezením jako takovým, to dle mě nemá moc co dělat. Ale pár dní tímto způsobem strávit na Capovi, s postelí a shittubem, může být adventura a má to svoje grády. Hlavně ta expozice, ta je echt gold.

Něco málo poflakování, pár pokusů něco zajímavého pár-délkového vylízt po údolí. Nezdá se to, ale pokud člověk nemá auto, přebytek dolarů nebo náturu si to kolo na chvili půjčit, je pohyb mimo centrum údolí dosti problematický. Stop je naprd a nebo jsme nevypadali poddajně. Čert ví.

Po dvou týdnech našeho pobytu se začalo významně zalidňovat. Skutečně slušně řečeno, lidí jako sraček. Nevím, jak je to možné, ale tamní rangerka v campu si nějak zasedla na Káju a dokonce mu vyhrožovala, že mu dá kick off z důvodu přetahování pobytu. Začali jsme se v campu střídavě schovávat.

Zvířata jsou ochočený a sežerou všechno, co není uzavřený v kovových boxech. Medvědi, vysoká a když se poštěstí, tak i chřestýš.

El Capitan ještě jednou a tentokrát ze dvou třetin volnou cestou (vzhledem k našim možnostem) a to Salathé Wall, už bez postele. První den jsme se stíhali zprvu s dvojkou amíků. Na jednom společném štandu, v těžším úseku, jeden z amíků kus nad štandem vyhučel, něco vyzipoval, slušná a trochu nevlídně vypadající tlama. Asi dost naražená pánev, krev to dokreslovala. Načež Kája na mě významně pohlédl: „Teď ty.“ . Klaplo to, ale pocity nedobré. Amíci ustoupili. Závěr dlouhého dne jsme trávili ve spárách pod El Cap Spire. Nejprve jedna lanovka po fixu do první slušnější širočiny v cestě. Po několika délkách jsme konečně mohli zblízka spatřit asi 50m dlohou, kolmou, s pár vlnami, obávanou širočinu. Kvůli ní tam lidi s sebou vetšinou tahají takovýho strašně velkýho frienda, a nebo to očadí variantou. Několikametrový pendl byl vstupem do té vertikály. Byla fajn, ale je rozdíl funět čerstvý s pár smyčkama v Ádru nebo v Salathé s tím hardwarem na závěr významně dlouhého dne. Na polici pod El Cap Spire bivak. Nahoře, na vrcholku věžičky byli hoši ze Švédska. Celkem dobří týpci, jali se zkoušet Freeridera. Druhý den se tam z ničehonic zjevili Dean Porter s Leo Holdingem. Prostě si jen tak cvičně šli zalízt se snickerskou a větrovkou kolem pasu. Dean tam občas na štandech hulákal: „Viva El Capitan ... “, za podpory jointů. Nenechali jsme se ale zviklat a hákovali či popolejzali jsme dál. Ve třetí části cesty, až na pár vyjímek, jsme totiž již byli nuceni pro obtíže hákovat. Ještě třetí den jsme stihli seběhnout z vrcholku Capa, doběhnout do campu, nakoupit a dát si sprchu.

Dva dny rest a pak zkusit úchvatnou převislou linii na Washington Column – Astromana. Poslední týden začalo být již nechutné vedro, až mě z toho hlava bolela a slívka byla navíc dopitá. Doslechli jsme se, že pár dvojek již Astromana vzdalo kvůli vedru. Šli jsme tedy spát pod nástup a zkusit toho co nejvíc vylízt, ještě než se do toho opře slunce. Skoro to vyšlo. Uvedu příklad. Nádherná koutová mírně převislá žába. Ty ruce jely tak, že jsem to za Kájou, který to jakž takž stihnul, musel vzít na sokola, nedalo se nic dělat.

Jedna z nádherných délek se jmenuje Harding Slot. Koutová trhlina, která přejde v těžkém převisu do hodně úzkého komína. Dál pak buď sakra úzkým vnitřním komínem (pro útlé jedince) nebo psychicky namáhavě obtížnou vyhazující širočinou. Žeru bůček.

Astroman je super weg, nádherných 450m, vesměs nelehkých či těžkých kolmých metrů.

Další a zároveň poslední den našeho pobytu se nám ještě podařilo vylézt povětšinou lehčí, však celkově ne právě krátkou cestou na Sentinel Rock. Zajímavostí bylo snad jen to, že dva zvláštní amíci, které jsme s přehledem doběhli, nás nechtěli pustit před sebe a ještě nás za to kamenovali.

Ráno po třech týdnech směr Police.

Co dodat. Až v Yosemitech jsem, aspoň si to myslím, pochopil kouzlo technického lezení. Nicméně nemám ho rád a z principu se mi příčí. Občas se ale hodí.

Jsem rád, že mě tam Kája vzal.

Jony