Jak se ti zadře písek pod kůži, už se ho nezbavíš.
Ale, ale, nedělej překvapeného. Snad sis nemyslel, že po tom tříkrokovém bouldru dole máš tuhle délku v kapse. Zavzpomínej, jak pečlivě jsi založil poslední smyčku, na kterou už skoro ani nevidíš. Znovu si přemítni v hlavě sled kroků — program, který jsi narychlo vymysel během toho, co ti neuvěřitelně natékaly bandasky. Pravidla hry jsou jasná — dolů to neslezeš, teď jsi tu jen ty a skála. Pár dírek, dvě lišty a u prsou osolený stup. Jasně, taky parťák na štandu o 40 metrů níže, ale ten ti neporadí. Zapomeň na to, že si cvakneš a prodloužíš nejt od jiný cesty a budeš si nalhávat, že tě to k němu navedlo, nebo že to dolezeš po velkých modrých chytech zleva. Není tu žádný nejt, ani jiná cesta. Tak seber zbytky sil, odvahu a přestaň hledat nějaký kličky. Postav se k věci jako chlap, je to jenom v hlavě, tak si vybojuj svoji cestu ke slávě. Když to neklapne, zas tak nic vážného se nestane, nezabiješ se, ale patnáctka to bude a navíc to pak polezeš znovu. Ale ty to dáš.
Některé zážitky v tobě zůstanou navždy.
Alešák jede do Jordánska počtvrté.
Pokud někdo o tamějším lezení dosud neslyšel, tak ve Wadi Rum jsou nádherné pískovcové stěny uprostřed pouště. Jsou tu tradiční či smíšené cesty, často s nádechem "pískařiny", obtížnostně začínají chůzí do kopce a končí kolem 7c. A k tomu je tu pár pár čistokrevných sportovek.
Zuzka volá na informace Letiště Praha.
"Dobrý den. Může lezecké lano do baťohu?"
Odpověď: "No pokud to není tekutina nebo gel ..., tak ano"
Komíňak v oddílové půjčovně:
"Nemám helmu, potřebuju si jednu půjčit"
Odpověď: "Co blbneš, dyk se ti něco stane!"
Letíme do Tel Avivu, vstupní procedura, pětihodinový přejezd Izraele, vše jde jako po drátkách, žádné očekávané prudění se nekoná, až máme takový pocit, že tu něco chybí.
Alešák na autobusovém nádraží: "Rychle doneste skleničky, mám tady super šťávu!" — mladičké vojandy s kvérem jsou fakt k nakousnutí. A ty jejich velké černé oči, na ty bude myslet, až bude večer usínat.
Izraelsko—Jordánská hranice. Krajina — poušť a suť, tu a tam chroští. Komíňák: "Jů, to je ale pěkný strom, jak má ty větve od sebe!"
Výstupní poplatek z Izraele činí 500Kč, za 100m nás čeká diametrálně odlišná civilizace, z Evropy vstupujeme do Asie, cedule píše Welcome to Jordan.
Záchod na jordánské straně smrdí jako když zmokne cirkus. Kdyby sem přišla hygiena, tak jim ty hranice zavřou. Vykonat potřebu do umyvadla je v tomto případě zcela legitimní. Zbývá poslední razítko do pasu a to má na starosti ...
Svetr — borec v civilu, který kouří jak chladící věž v Jaslovských Bohunicích. Usazuje nás na pohodlnou pohovku a začíná rozvíjet svou verzi vstupní procedury pro lezce.
"Jestli chcete lézt ve Wadi Rum, musíte mít zaplaceného průvodce z cestovní agentury."
"To není pravda, nic takového nepotřebujeme."
"Ale ano, máme nové pravidlo."
"Tak nám ukažte dokument s tím vaším pravidlem."
"Nemáme ho na papíře"
"Bezvadné. A kde ho tedy máte?"
Svetr minutu hlasitě přemýšlí: "Ééééééééé, mám ho v telefonu".
"Fajn, tak nám to ukažte v telefonu."
"Nejsem povinen vám ukazovat svůj telefon."
Zkoušíme: "Tak my měníme své plány a chceme do Jordánska kvůli turistice, nebudeme lézt."
"Tak jo, jděte. Ale vaše baťohy zůstanou v Izraeli."
"Ale my potřebujeme svoje baťohy!"
"Tak se vraťte do Izraele s nimi ..."
Takže znova od začátku: "Hele, neexistuje pravidlo o průvodci z cestovní agentury."
Svetr opět minutu hlasitě přemýšlí: "Ééééééééé, v tom případě mi předložte povolení od Ministerstva turismu a Ministerstva Archeologie, že můžete lét ve Wadi Rum."
"Co? A kde ho máme asi vzít?"
"Nejsem povinen vám říkat, kde ho máte vzít"
Skoro se zdá jedodušší sehnat si průvodce. "A ten průvodce, máte kontakt na nějakou cestovku?"
"Nejsem povinen vám dávat jakékoli kontakty."
Svetr nemá uniformu ani jmenovku. "A kdo vlastně jste, jak se jmenujete?"
"Nejsem povinen vám říkat jak se jmenuju."
Obracíme se na jiného pohraničníka v uniformě: "Okamžitě chceme mluvit s velitelem.
Pohraničník ukazuje na Svetra: "Už s ním hodinu mluvíte."
Tak dobře. "Jsou tu dvě možnosti, buďto nás pustíte do Jordánska, nebo zavoláme naší ambasádu a budeme si stěžovat."
"Ano, jsou tu dvě možnosti, buď budete mít povolení, nebo půjdete zpět do Izraele"
Domlouváme mu, on trvá na svém, vyhrožujeme ambasádou, on trvá na svém. Ambasáda mu domlouvá, svetr trvá na svém, ambasáda vyhrožuje Ministerstvy Turismu a Zahraničních věcí, svetr beze změn. Pohovka je i po třech hodinách stále pohodlná. Vše řešíme z našeho mobilního telefonu, až v ČR půjdeme do Vodafonu, tak před námi rozvinou červený koberec. Jiný hraniční přechod nepřipadá v úvahu, je až na severu Izraele a nejezdí k němu mastná tyč. Možnost prokličkovat v noci s čelovkou a dvěma baťohy minovým polem se také nejeví jako komfortní. Ambasáda: "Hlavně se nenechte vyexportovat do Izraele."
Nebe se zatahuje když přichází Mrož — echt arabáš s knírkem, jaký mívali východoněmečtí pornoherci či předrevoluční sňatkoví podvodníci. Kdyby pohled uměl zabíjet, jsme mrtví, naštěstí pohled zabíjet neumí, tak nás Mrož pouze hrne zpět do civilizace jak radlice sníh. Mrož se Svetrem nepochopili taktiku hodnýho a zlýho policajta a oba hrajou toho zlýho.
V mezihraničním prostoru se usazujeme jak komunistická ideologie v Severní Koreji. Atmosférou to trochu připomíná fesťáky Dva světy a Mezi ploty. Izraelští pohraničníci zjevně nemají na festivalovou sezónu pomyšlení. Sesypou se na nás jak bulvár na Ivetu Bartošovou. Snad jim připadáme nahluchlí a proto na nás tak řvou.
O 5h a 100m později nás čeká diametrálně odlišná civilizace, z Asie vstupujeme do Evropy, cedule píše Welcome to Izrael. Kočka na pasové kontrole. Na její otázku: "Why do you go to Izrael?" tak trochu překvapivě odpovídáme: "Because we like to go to Jordan." V Izraeli se nám daří zkontaktovat cestovku sídlící v Jordánsku, dnes již nestihneme přejít, prý že už je pozdě a zavírá se hranice, ale zítra brzy ráno to klapne.
Přemýšlíme, kde složíme hlavy. Krajina — poušť a suť, tu a tam chroští. Komíňák: "Jů, to je ale pěkný strom, jak má ty větve od sebe!" Zalezlí do spacáků hledíme přes korunu stromu do hvězd, povídáme si o životě a také o zavřených hranicích, přes které zrovna prochází plný autobus izraelských turistů. Alešák nemůže usnout, na vině nejsou velké černé izraelské oči, jako spíš nenažraní komáři. Určitě jsou z Jordánska.
Budíme se v 6h. A předtím mnohokrát kvůli komárům.
500Kč výstupní poplatek. Za 100m nás čeká diametrálně odlišná civilizace, z Evropy vstupujeme do Asie, cedule píše Welcome to Jordan.
Koutkem oka zahlédneme Mrože. Vyzvedává nás průvodce, jmenuje se myslím Mohammed, ale v těchto končinách se jmenuje Mohammed skoro každý. Zbývá poslední razítko do pasu a ...
Je to tady, pouští nás, prý na 3 dny, pak se máme hlásit na hranicích. Mohammed mává rukou, že je to jako v pohodě, ale v těchto končinách skoro všichni mávají rukama, že je to jako v pohodě.
Krajina — poušť a suť, tu a tam chroští. Jen u Jordánské čáry roste svízel.
Aqaba — kafíčko, hummus a všechny ty jejich dobroty k snídani. Komíňák rychlostí konzumace připomíná vývěvu.
Vjezd do Wadi Rum je klasicky impozantní, mohutná hradba skal po obou stranách údolí, jímž se klikatí příjezdová silnička. Beduíni se stádečky ovcí, halekání domorodců a jemný prach zvířený větrem. Je tu fakt krásně.
Bydlet budeme u někoho doma, za 5 JD (JD=EUR) včetně polopenze. Záchod sice není žádné terno, ale oproti tomu na hranicích je to Hilton.
Spiel fur heisse Tage, co třeba začít nějakými fakty. 300m lezení, jedna délka za 7–, jedna za 7.
Haupolter, Precht. No, chápeme, že měli borci radost, když přes čtvrt kilometru stěny, ve které se lámou chyty už když fouká slabý vítr, vylezli se zdravou kůží až nahoru. Ale to ještě neznamená, že do průvodčíka napíší: fantastická cesta v dobré skále.
Komíňák projevuje vlažné nadšení: "300m Hrubice a Dubskejch skal dohromady a my se v tom jistíme vklíněncema. Jako bych ti tady vyklopil Tatrovku písku a řekl, ať v tom uděláš štand".
Cestu dolézáme, ale spíše rozezlení, než rozlezení.
Jedeme dál, čtyřdélkový Ziggurat, aneb 2 délky trhlinou za 7a, o kterých Komíňák od prvního pohledu sní. "Aldo, kvůli takovejm liniím jsem sem jel!"
Skoro škoda, že nezůstalo jen u těch snů, první dvě délky jsou opět "fantastické lezení v dobré skále" (rozuměj: Hrubice je proti tomu beton), Alešák 10m nad štandem projevuje mírné znepokojení: "Mám tu vysolenej a špinavej kolmej žlábek z takový ztvrdlý hlíny, kterej nezajistím".
Jednodélková sportovka Hengrit (6c+) na dolez je ovšem krásná.
Husseinovi se celý den honí hlavou: "Chtělo by to nějakou sázku."
V lámavém jsme si zablbli včera, tak proč si dnes nevylézt něco zaručeně hezkého?
Cesta, kterou Alešák v roce 2010 vylezl s Vláďou, slanění neklaplo a oni museli kousek pod vrcholem u torza suchého stromu dost nalehko přečkat noc tak chladivou, že málem mrzlo. Jinak introvertní a málomluvný parťák se tehdá dost rozjel a během těch 12 hodin tmy řekl dohromady asi 8 vět, z toho 6 bylo zděšené volání "Já hořím!", poté, co usnul, Alešák přiložil do malého ohně, také usnul a vítr fouknul od ohně směrem k Vláďovi.
Raid mit the Camel, 14 délek, z toho (s nástupovou délkou od Piňona) čtyři osmičkové, tři sedmičkové, čtyři šestkové plus nějaká ta čtyřková chůze do kopce. 450m Broumovek. Velkolepá krásná cesta, kde se vystřídají dírky, lišty, sokolíkové lupeny, madla v převise, bouldříky přes vypoulená břicha, koutové trhliny lačnící po vklíněncích všech velikostí… Cesta vede přímo nad vesnicí, takže krásně vidíme, jak tam mají jedinou křižovatku, ale jsou málem schopni na ni každou hodinu uskutečnit jednu dopravní nehodu a také bezvadně slyšíme volání muezzína, bohužel už ne to, co zrvona řve ten druhý na štandu. Jištění dobré, výhledy z vršku impozantní a při slanění musíme pro lano jenom jednou.
Hussein během dne zřejmě k Mohammedovi: "Vsaď se o něco!"
Celé dopoledne vypadáme jak reklama na spánek. Polední kafíčko s vanilkou pěkně na zapráží, lahodný hummus, teplý vítr a kolem ty stěny ...
Rozhodnout se, zda jet na hranici, anebo zůstat další dva týdny a vylézt si spoustu krásných linií, není zas tak těžké.
Hussein zřejmě k Mohhamedovi: "Vsaď se, že uvařím večeři, aniž bych musel jít nakoupit!"
Kdyby odpoledne probíhalo ve Wadi Rum sčítání lidu, vyjde jim to špatně. Rodina našeho domácího totiž přijede z pouště a nastěhuje se tam, co bydlíme. My se přestěhujeme tam, kde bydlí náš domácí. Náš domácí se stěhuje do pouště, ale jen na pár dní a pak proběhne akce Kulový blesk nanovo. Do toho není zcela jasné, kdo je ještě rodina a kdo už jenom příbuzný, protože tady jsou téměř všichni navzájem bratranci a sestřenice. A ti zbylí bráchové a sestry. Takový scénář by tu snad nevymyslel ani Mustafa Swe'raak nebo Ibrahim Smol'yaak.
Večeří nás krutě ztrestají. Vaří klučina, co je mu kolem dvaceti, jmenuje se Hussein. A zjevně k té sázce došlo. Bystrcký mls bychom tu vážně nečekali.
O této cestě píší, že i v lehčích délkách se vyžaduje plné psychické nasazení a také ať nezapomeneme sadu vklíněnců a friendů. Máme pocit, že po Rock Empire od Tomajdy a Benešáka je to nejtěžší skalní cesta mezi Mrtvým mořem, Mekkou a Bagdádem.
První délka je poněkud morálový bordel za 6a. Druhá délka — hupky stěnou přes převísek a koutkem směle vzhůru. 40m nad štandem přituhuje, koutek je plytký, trhlina uprostřed zmizela, poslední vklíněnec níže pod nohama, kroky na 6c překvapivé. Alešák čeká, kdy se začnou zrychlovat obrázky před očima, zesílí vítr a pak to trošku škubne, možná jednou, možná víckrát. A ono nic. Vždy vykřikne "jaro", "děkuji" nebo "prosím" a pak udělá další krok. Nohy totiž drží na dobré slovo.
3. délka — sokolíky jak v Utahu. Občas dunivé, jindy oblé, ale pokaždé nádherné. Ve 4. délce (7c) se střídají místa, kde se člověk dobře drží, ale špatně stojí s těmi, kde se dá jakžtakž stát, ale není se čeho držet. Pointa délky je hlaďas s mizernými stupy i chyty. OS pokus končí metr a půl nad posledním jištěním při dynamu do neberoucího okraje díry. Druhé řešení je boulder přes dvě malé jednoprstové díry, kam se hochům nevejdou prostředníčky a nějaké odtlaky. 5. (6b+) délka je opět kout jak v ložnici, jen trochu členitější. Po 6. stěnové délce je možné cestu napojit do "fantastického lezení po dobré skále" a na to se můžeme vybodnout.
Zkoušíme 4. délku na RTP, či jak se tomu říká, ale šťáva dochází ještě před klíčovým flekem.
Ale parádní cesta, 250m Indian Creeku, Arnaud Petit se za ní stydět nemusí.
Komíňák: "Aldo, kvůli takovejm liniím jsem sem jel!"
Večeře je dnes hodnotná, doba přípravy: 4h, doba konzumace: 17min.
Budík v 5:15 — smrt sportovních lezců. Navíc pokud připočtem časový posun plus 2 hodiny... V tuhle hodinu se v Ádru ještě nechodí ani spát. Kdyby Komíňákovi nebyl slíben zítřejší rest day, tak nevstane.
Je ještě tma, když vyrážíme pouští k rozlehlé věži Jebel Khazali. Pomalu svítá, pořád jdeme pouští. Měkký písek se boří jako sníh.
Slunce už svítí. My stále jdeme pouští.
Al Uzza je tříhvězdičková cesta, o které Alešák uvažoval už dříve. Poprvé mu chyběla odvaha, podruhé chyběla odvaha parťákovi. Hladké kouty a pukliny v tmavé pevné skále, sokolíky, spáry. Technicky náročné lezení, dvě hákovací délky, doporučuje se přibalit do báglu trs skob. Na výstup a sestup počítejte s celým dnem, plus hodinu a půl pouští tam a to samé zpět.
1. délka — svižná rozcvička za spárových 6b. Komíňák si půlku délky zpívá "Už kvákají"
2. délka je buď odvážná širočina mírně vpravo za 6c, občas lezená ještě odvážněji na sokola, anebo mírně zleva lépe jištěnou prstovou trhlinou za 7a+/b. Na konci délky se obě varianty spojí. Komíňák štanduje už výše nad rozdvojením, tak nezbývá, než si odbýt první jarní širočinu. Tady a teď. Od štandu následuje tutová žába přes převis, do rozšíření dva největší friendy a alou Smítkovou spárou na Rakev 8m k dalšímu štandu. Poslední metry jsou sice trochu do kopce, hrana na odtlak je pitomě oblá, ale kurňa celou zimu jsem chodili na bouldr, tak nás něco takového nemůže rozhodit!
3. délka — odlepit se od štandu je za 6b, zbytek za 5+, což dává dohromady 6a.
4. délka, prý také za 6a, pche. Široký rozpor mezi kónickým sokolíkovým lupenem a stěnou hladkou jak obklady v koupelně. Odvážné, silové, morálové. Zkrátka jak dělané pro Komíňáka.
5. délka — tady se pozná, kdo je chlapec a kdo chlap. 6c A1, už lámavý odlez od štandu je vypečený jak nebožtík v krematóriu. Technický zavřený kout také přidává na hodnotě délky, ale cestu ke slávě si hoši musí vybojovat v dvanáctimetrovém zcela hladkém pravouúhlém koutě, ve kterém není ani jedna mizerná škrabka, ani trhlinka uprostřed. Úsek lezený po skobách za A1, bez nich to je trochu nespravedlivé.
Nejmenší mikrovklíněnce, jen nepatrně větší než hlavičky od zápalek, opartrně založené do drolivých tenoučkých puklinek od skob ani vzdáleně nepřipomínají A1. Jsou–li zatíženy plnou vahou, tak v pískovci ještě zachroustají a vydrolí se pár zrníček. Alešák se klepe jak drahý pes, tahle hra se mu moc nezamlouvá, možná i proto, že poslední slušné jištění je nějakých 6m pod začátkem hákovacího úseku a každým krokem se vzdaluje. Alešákovi sudička nepředpověděla, že se propadá Komíňákovi pod štand a tak jsou po hodině a půl z chlapců chlapi.
6. délka — kout 6c+ — je oproti té předchozí téměř bezplatná. Prostě skoro zadarmo.
7. délka byl původně dvacetimetrový A0 traverz po nýtech, jenže nějaký borec to převalil čistě elegentním obloučkem po malých hnidách za 7a+ a se svými zážitky se chtěl podělit i s ostatními, tak něco vytloukl. Dnes nezbývá, než s vidinou pendlu, při kterém si člověk ostrouhá nejen lepičku lezeček, následovat jeho odkaz.
8. délka je stěnová, trochu se láme, ale je pěkná. Komíňák se na nýtek, ve kterém 200m nad zemí dobíráme, bojí znovu podívat a tak kvapně odlézá do další délky, prý do bezpečí. O 10min později. "Aldo, je to čím dál tím lepší, tady už štandujem za erární hex a skobu, která jde vytáhnout rukou."
9. délka je poslední. A láme se.
Po posledním slanění se půl hodiny přetahujeme s lanem, a za světla vyrážíme pouští zpět. Pomalu zapadá slunce, pořád jdeme pouští. Je už tma, my stále jdeme pouští.
Máme televizi, ovšem není potřeba ji zapínat. Když chceme vidět horor, stačí otevřít ledničku nebo mrazák. Jasně, né všichni mají v krvi nadměrnou čistotnost, ale za rozteklé zbytky potravin by je Pohlreich moc nepochválil.
Odpoledne někdo vypráví skutečný příběh, který velmi okrajově také zapadá do kulinářského prostředí.
Stalo se to v ČSSR někdy před 30 lety. Studenti medicíny potřebovali lebku. Lépe se z ní učí, mnohé útvary jsou vidět lépe než na obrázku. Jenže taková lebka byla jednak špatně k sehnání a navíc byla šíleně drahá. Jedni šli v noci na hřbitov. Chvíli hrabali v zemi, ale deska byla tak těžká, že s ní nemohli pohnout.
Druzí vzali láhev kořalky a navštívili anatomický ústav. To je to místo, kde jsou mrtvoly a různé lidské části naloženy do formaldehydu, slouží pitvám a studiu anatomie. Lahví uplatili zřízence, co tam pracoval, že by prý potřebovali jednu lidskou lebku. A on na to, že lebku nemá, ale uřízne jim z nějaké mrtvoly celou hlavu a ať si doma to maso oberou. Jak řekl, tak udělal a za chvíli už jeli medici tramvají přes celé město, v ruce igelitku a v ní hlavu.
A už se dostáváme k tomu kulinářství. Na koleji hlavu hodili do hrnce s vodou a začali jí vařit, jakože aby maso změklo, jenže ten formaldehyd šíleně smrděl po celé budově, tak se raději odebrali dokonat dílo do přírody. Někdo jim poradil, že když se do vody přidá hrách, maso rychleji změkne, takže na hrázi rybníka udělali oheň, do kotlíku k hlavě přisypali 2 kila hrachu a vařili. Zanedlouho přišel neodbytný porybný, odkryl poklici a nahlédl dovnitř. Prý se to obešlo bez policie, ale studentíky to stálo další lahev kořalky.
Podle popisu začíná cesta na konci údolí vpravo, 1h pěšky z vesničky. Navzdory tomu, že Alešák postrádá orientační smysl a již po několika minutách chůze nikdy neví, kde je sever, nacházíme nástup překvapivě snadno.
Tuhle linii našli Kurt Albert — propagátor styl GC (graffiti climbing), který v Juře maloval na skálu červené fleky, když vylezl cestu v kuse a Bernd Arnold, saská fréza a pískovcová legenda, pro něhož se v osmdesátých letech prvovýstupy za IXc a Xa pěkně naboso nejevily jako problém.
55 Steps to Hell — snoubí se tu stěnové a koutové lezení. Super linie, vyrovnaná obtížnost, jištění takové, že člověk neusíná nudou, pěkné kroky v místy horším materiálu. Klíčové jsou dvě délky v koutě, gymnastika za 7a+ a 7b. Komíňák v oblém stupu z úcty k autorům smeknul, tak si tu sedmápluskovou dáváme podruhé na RTP.
Trochu překvapivě místo do pekla dolézíme na vršek.
La Guere Saint je jedinečná cesta nejen ve Wadi Rum, ale dost možná i v celosvětovém měřítku. Osamocena v 200m široké stěně bez jediné rušivé police. 400m Labáku. Jedna 7b délka, dvě za 7a+, zbytek mezi 6b+ až 7a. Tentokrát ji zvládáme i elegantněji, než před pěti lety.
Tahle cesta je ta nejsladší třešnička na pomyslném wadirumském dortu. Je jako zářivá perla vylovená z hloubi mořského dna.
Krásná jak ženské tělo.
Logická jak mužské rozhodnutí.
Komíńák: "Aldo, kvůli takovejm liniím jsem sem jel!"
Čerstvého vzduchu jsme se nadýchali dost, tichem jsme přejezeni. Tak proč nejet autobusem s místními na výlet do Aqaby?
To, co se u nás děje v neděli a v Izraeli v sobotu, se tady odehrává v pátek. Skoro nic nefunguje, nejede, téměř všude je zavřeno.
A dnes je pátek.
Nakonec se přeci jen nějaká plechová krabice objevuje. Narvaná je jak ranní 119ka z Dejvické, zahuleno jak ve čtvrté cenové. Štiplístek, navigátor a disc jockey v jedné osobě je zastáncem myšlenky, že když pouští hudbu, musí být basy už zdálky slyšet jak lidové milice v osmačtyřicátém. Do toho z reproduktorů procítěně haléká ženským hlasem prý zpěvák.
Kafíčko s kardamonem, tržiště (stoly prohnuté pod váhou čersté zeleniny a zvířecí hlavy pověšené na háku), lepkavé sladkosti, skopové v jogurtové omáčce a tucet dalších věcí, které určitě musíme ochutnat.
Nejtěžší cesta oblasti, jedna délka za 8a, dvě za 7b+, zbytek kolem 6b—7a.
Být v cestě o jednu dírku více, je to 7c. O jednu dírku méně a asi to nepůjde přelézt.
První čtyři délky jsou nádherné, ten zbytek docela bordel. V klíčovém místě je no–hand jako prase, jako že se rukama není kde držet. Působivý je ještě 7a převis po hadech v 6. délce — lezení jak v Rodellaru, solí to jak v zimě chodníky.
Nevylezli jsme to v kuse. Ale musí nás Hussein kvůli tomu znovu trestat Bystrckým mlsem?
Večer je trochu osamělý, venku tma, ale Tatuš se Zuzkou, kteří šli lézt Pillar of Wisdom, stále nikde.
Kolem deváté přicházejí bosky, v sedákách a bez baťohů, které nechali na nástupu.
Tatuš shrnuje průběh celého dne: " Robota jak cyp, bo se nam sestup kapke zkomplikoval."
Pozdní návraty spojují i dvě příhody, které někdy někdo vyprávěl.
Ta první se udála někde na Ostravsku 30.prosince, rok není důležitý.
Vánoční pohoda, děti se už několik dní radovaly z dárků, mamka si užívala atmosféru v rodinném kruhu.
Po obědě odešel otec od rodiny vynést koš s odpadky a vrátil se totálně ožralý 1. ledna odpoledne.
Ta druhá se odehrála v roce 1991, tenkrát ještě nebyly mobily, na diskotéku se borci ohákli do teplákové soupravy s proužkama a vzduch byl nasáklý svobodou.
Týpek z Litoměřic si nechal postavit v Lovosicích domek a někdy odpoledne nasedl do auta a jel zkontrolovat pracovní morálku dělníků. Ono je to teda necelých 10km, ale cestou zastavil takové milé stopařce.
Stopařka: "Dobrý den, kam jedete?"
Řidič: "Kam jedete vy?"
Stopařka: "Potřebuju se dostat do Mnichova."
Řidič: "Víte, já bych vás tam klidně vzal, ale nemám u sebe ani korunu"
Stopařka: "To by nevadilo, já tam mám kamarádku, u které budu 7 dní bydlet. Pokud mě tam vezmete, zaplatím vám benzín. A pokud tam zůstanete ten týden a pak mě odvezete zpátky, můžete tam bydlet taky zadarmo"
A tak změnil směr a místo do Lovosic vyrazili přes Prahu do bavorské metropole.
Po návratu nemohla jeho manželka z nějakého důvodu rozdýchat, že odjel na půl hodiny pryč a objevil se až za týden ohozený do hadrů z Mnichova. Ach ty manželky, s nima jsou samé starosti.
Když má domorodec na mysli: "How can I get your money, my friend?", tak řekne: "Barrah canyon? Camel ride? I make you a good price!"
Když pan domácí řekl, že pokud půjdeme bydlet k němu, udělá nám speciální cenu na cestu jeepem do Barrah kaňonu, měli jsme se zeptat, co je to ta "speciální cena". Jeho nabídka, 4x dražší než konkurence, nás uráží. Jeho chování je křivé jak přistávací dráha v Jerevanu. Kdyby žil u nás, tak vede pražskou galerku a na Žižkově ho budou všichni policajti znát křestním jménem.
Dnes dáme ve Skalní říši RTP pokus. V posledních dnech se dost oteplilo, lezení na slunci nám přestává připadat vtipné. Takticky vyčkáváme do dvou odpoledne, odkdy je cesta ve stínu. Až k poslednímu háku 3. délky to jde hladce a u něj se to zadrhává. Stejně jako včera. Dnes to nepůjde a jindy se nám to zkoušet nechce.
Tak ještě jednodélkové sedmbéčko Chicken Heat a už se stmívá.
Naši domácí by si měli vylepšit svoji karmu. Po Zuzce skoro nikdy v koupelně neteče teplá voda.
Domluvit odvoz do Barrah kaňonu bylo úsměvné. Je nás osm, přijela ještě banda kamarádů.
K někomu se na auto vejde 8 lidí, ale už né baťohy. Jiný uveze i bágly, ale nemá kanystry na vodu. Ještě někdo jiný má kanystry, ale auto se mu rozbilo. Až nakonec někdo úplně jiný prohlásí, že má auto, na které se vejde všechno a že kanystry na vodu prý rychle sežene. To vše za 8 dinárů na osobu. V místě srazu vychází najevo, že nemá větší auto než ostatní. Pouze menší soudnost a lepší smysl pro humor. Také nechápeme, kde tak narychlo sehnal tolik kanystrů na vodu.
Těžko říct, zda je lepší sedět na tření na střeše anebo být na korbě zmáčklý jak kuřata před změnou směrnice Evropské Unie o velikosti klece. Ale za tu cenu...
Poklidná atmosféra restdaye se vytrácí hned dvakrát. Poprvé, když zapadneme do hlubokého písku uprostřed pustiny asi 15km od civilizace. A podruhé, když se situace opakuje o pár desítek metrů dále.
Když člověk uvízne ve sněhu, tak to posype pískem, ale co máme dělat my? Člověk by si měl ve všem najít něco pozitivního. Takže sice ve vedru hodinu a půl hrabeme rukama v poušti (deset kubíků odhrabaného písku na osobu), ale západ slunce, ke kterému se schyluje, je velkolepý. A romantický.
Za posledního světla vjíždíme se silně podhuštěnými pneumatikami do Barrah kaňonu. Až vám bude někdo tvrdit, že je to magické místo hluboko v srdci pouště, kde po večerech uslyšíte jen vítr vát a celou hvězdnou oblohu máte jako na dlani, tak mu věřte ...
Tato sportovní šestidélková cesta od Poláků nás ani po dvou délkách neoslovila. Gentlemansky řečeno.
Psali, že cestu dělali ze slanění. Ano, polovina borháků je daných pitomě nad těžkým místem a jsou prodloužené trouchnivějícíma smyčkama. Čtyři dny mlátili kladivem lámavé chyty, než tam zůstalo to, co tam zůstalo. Škoda, že s tím kladivem ještě další dva dny nepokračovali. Anebo se na to měli vykašlat rovnou.
Viděl jsem cigánku si zuby čistit, ale tohle fakt ještě ne. Nejprve posypová sůl v brambůrkách a teď toto ...
Upřímně, než lézt takovou hrůzu, to bych radši viděl vypadnout dítě z okna.
6 délek toho nejlepšího 6b lezení, co může Barrah kaňon nabídnout. Sokolíky, kouty, stěna, skvělé jištění — téhle cestě se nedá nic vytknout. Jediné místo, které se hákuje, lze přelézt čistě za 6b+/6c+ — výška tu hraje podstatnou roli.
Ve stínu je 30, na sluníčku teploměr exploduje. Přesto si dáváme na dolez Voyage in the Aura, má to jen dvě délky a hvězdiček jak noční obloha. 6b A0 — koutem pod strop a pak kyvadlový traverz až někam k hranicím se Saudskou Arábií. Ovšem tyhle pendly snad dělal naposledy Andreas Hinterstoisser na Eigeru a jak skončil… A to je tak dávno, to ještě bylo Mrtvé moře marod. Nová doba si vyžaduje nový styl a tak hezky čistě za rajbasových IXa—b (7a/+?). Jsme první, kdo to tak vyřešili?
Po dvou hodinách ve stěně na slunci se nám roztékají nohy v lezečkách, v puse máme jak v polepšovně a motáme se jak hlava rodiny kolem ucpanýho hajzlu.
I pít teplou vodu je celkem otrava. Přispívá k tomu fakt, že polovina je v kanystrech od nafty.
Zuzka s Tatušem dávají zatěžkávací zkoušku svému vztahu. K večeři mají plný kýbl hrachu žlutého a spí společně ve stanu.
200m Příhrazských krajek.
Matroš jak Porzelan Wand na Sloup v Příhrazech, jištění tak akorát.
Malé bouldry přes malá břicha v délkách za 7a, velký boulder přes velké břicho v 7b délce. Zbytek 6a–b, to vše pěkně ve stínu v soutěsce mezi cestami Supercrack od Wadi Rum a Star of Abu Judaidah.
Lezení, jištění i orientace jsou pro nás balzámem na duši. Za odměnu.
Známí tu pověsili pytel již v první délce, aniž by během dvou hodin pokusů odlepili zadek ze země.
V cestě je stín do 10:30, takže vstáváme brzy.
Něčím to připomíná Adr — tam také mívají v průvodci hvězdičku ty cesty, kde ti hrozí tlama na polici či do rajbasu, šílenej pendl někam do kouta anebo je jeden z prvovýstupců i autorem průvodčíka. Siege of Jericho má hvězdičky tři. Štandy jsou podle hesla: Udělej si sám.
A kde se štanduje? Poraď si sám.
1. délka — černý kout za 7a. Nejprve nám připadal jako dobrý vtip. Potom jako špatný vtip. Alešák už teda viděl kdejaké zlo v koutě, ale tenhle ho trochu překvapil.
2. délka — převislý žlab 6a+ skýtá překvapivě pěkné stěnové lezení.
3. délka — průvodce píše: 7a, exponované.
V praxi to znamená sedmimetrový odlez hladkým (cca IXb pískovcové klasy) rajbasem s potenciální tlamou přímo do štandu, do římsy založit vklíněnec a následuje stěnový bouldr 5m nad vklínencem s potenciální tlamou do pendlu opět někam do plotny ke štandu.
Alešák se klepe v odlezu, rychle zakládá a volá: "Který lano mám cvaknout?"
Komíňák uvolněně (po 2 týdnech společného lezení): "Červený"
"To nemáme!"
"Aha, počkej ... tak bílý"
4. délka — sokolík 6c. Silová záležitost, každý jednotlivý krok je za 6b—c a ono je toho 30 metrů. Hladký sokol bez stupů, místy převislý. Hodilo by se 10—15 firendů velikosti jedna. My máme jenom 1 exemplář a ještě ke všemu v něm zrovna štandujeme.
Slunce do nás nemilosrdně pere, jistítko pálí už před slaněním.
Další vývoj: Komíňák během 15 metrů dává 3 mikrofirendy nevhodné velikosti a ve třetině délky suše konstatuje, že mu došel matroš, morál i síla. Dodává, že neví kde by štandoval, jak dál ani jak zpět.
Alešák ho tedy opatrně spouští a vydává se minimalizovat ztráty. Slézt friend po friendovi zpět mu trvá zhruba hodinu. Krev se mu horkem vaří.
Bohům obětujeme pár smyček, ze kterých slaňujeme
5. délka — stěna 7a, zřejmě nejištěno. Jak je to doopravdy se nedovíme.
V podvečer pro nás přijíždí bazilišek a valíme zpět do vesničky.
V domě je vše při starém, v kuchyni hora 4 dny starého cizího nádobí utopená v 2 dny neodtékajícím odpadě. Druhý dřez je plný zbytků jídla a celé to smrdí, jako když se odkope selka.
To ale není nic proti příhodě, kterou vypráví Tatuš.
Nějakým vysokoškolákům se ve studenstkém bytě ucpal v létě hovny záchod, neměli to čím vybrat, až někdo vzal naběračku na polévku, kydal to do igelitek a pak je se zacpaným nosem roznášel do kontejnerů po celé čtvrti. Jenže taková zánovní naběračka, tu je škoda vyhodit. Tak jí několikrát vyvařili a vrátili zpátky do kuchyně.
Mimo záchodu neodtékalo už fakt všechno. Dnes je problém s odtokem umyvadla elegantně vyřešen tím, že neteče voda vůbec.
Tyhle výlety vždy naberou takový spád, sotva se člověk rozkouká, už aby zase balil a loučil se. Zítra odjíždíme.
Odjezd. Pan domací ještě křičí, že až přijedeme příště, ať se určitě ukážeme, že nám prý udělá speciální cenu do Barrah kaňonu. Jak by nás vůbec mohlo napadnout jít jinam?!
Přes Aqabu na hranice to je kousek, Mrož ani Svetr nejsou vidět a v duty free mají půllitrový Amstel za 20Kč.
Welcome to Izrael, na zastávce 2 hodiny čekáme na bus do Tel Avivu, který má jet za deset minut. Na letišti se můžem pár hodin vyspat a pak plechovým ptákem zpátky domů, kde je zrovna sněhová kalamita.
Alešák se však myšlenkama stále vrací do pouště a stýská se mu. Po syrovém ránu, kdy se, obklopen tichem, vlečeš s baťohem k nástupu a cítíš, jak se poušť pomalu probouzí. Duny se začnou pastelově barvit, nebe nasákne blankytnou modř a hodně z dáli, jako meluzína, doléhá zpěv muezzina. Boříš se po kotníky do písku a temná hradba skal se pomalu přibližuje.
Jak se ti zadře písek pod kůži, už se ho nezbavíš...
Artykuł 24.1.2014. Alešák.
NOWE KOMENTARZE
Schodnicová | Není prach, není strach | Dokončená | Návrat dravců | Spárka | Stará cesta | Něco jako spára | Údolní hrana - Dolní varianta | Penalta | Něžný barbar | Mezi prsty | Hranou | Zadem | Soumrak agenta Bureše | Meteorický roj | Fyzikální lejno | Drakiáda | Ementál | Saigon | Plácačka | Hodinový hotel | Jihozápadní spára | Logická závislost | Osvobozená domácnost | Horolezecká sedmička | Stíny kapradiny | Taročky | Dagova | Drž tlamajznu | Kamarádská vzpomínka ... ostatnie komentarze
Portal powstał dla ludzi, którzy nie tylko chcą uzyskać informacje na temat specyficznej wspinaczki piaskowcowej w Polickiej pánvi, ale i dla tych, którzy chcą się takimi istotnymi informacjami o drogach i miejscach podzielić. O piskari.cz.
copyright©2024 PISKARI.CZ
Projekt je spolufinancován z prostředků ERDF prostřednictvím Euroregionu Glacensis v rámci projektu (registrační číslo: CZ.3.22/3.3.02/12.03472)
„Piskari.cz: propagace tradičního pískovcového lezení v Polické pánvi a Górach Stolowych“.