Voilà la France

Na jaře je potřeba se rozlézt, to platí i pro pískaře a pískařky, kteří v zimě nedrtili překližku, ale poctivě běžkovali, sjezdovali a bušili do ledů a zachovali si tak sílu, mrštnost, vytrvalost i kontakt s přírodou. Výjimkou v rozlézacím rituálu, jak bylo opakovaně ověřeno, je Petr, neboť pokud vidí skálu, nepotřebuje přípravu a leze, ať už je to v zimě nebo v létě, spára nebo rajbas, žula nebo písek, mix nebo trad. Přesto po několikaletém nátlaku přikývl na jarní dovolenou v jižní Francii. Pavlína navrhla Verdon, Petr Annot, společně ve svém výletu za teplem zavrhli hory, na kterých leží po letošní zimě obzvlášť velké kupy sněhu. Výsledkem bylo, že se koncem dubna a začátkem května vyhnuli horké středoevropské vlně a užívali si chladného francouzského fičáku a teplot mezi 10 a 15 stupni, tak ideálních na tření. Dalším výsledkem bylo srdeční vzplanutí k annotským pískům, kde strávili 11 dnů lezením v jedné a nejspíš jediné tradiční pískovcové (!) oblasti Francie čítající odhadem sto cest. Týden před koncem volna Pavlína vyškemrala přesun do Verdonu pouze pod podmínkou, že se z kaňonu pojede ještě na exkurzi do žulového ráje v italském Orcu. Kvůli špatnému počasí v italských horách ve Verdonu nakonec strávili celé čtyři (!) lezecké dny. Dva z toho v klasikách ze sedmdesátých let s jištěním po vlastním. Mezitím co se ti dva flákali pod stěnami a ve stěnách a pojídali místní oslíky, kozy a vepře, ve Francii si zvolili nového prezidenta ...

Slovníček nezbytných pojmů pro pískaře, který vyráží na francouzský jih

grès	— písek
fissure	— spára
cordéé	— dva na laně
voie engagé	— cesta, v níž je třeba se psychicky angažovat
tirage	— tah lana – nejspíš příznak, že jste cestu nad/přejistili
artif	— hákovačka
Ula	— 280 metrů dlouhá spárová klasika ve Verdonu, z níž bylo v roce 2011 odstraněno fixní jištění s výjimkou první délky a štandů
Mescalito	— 250 metrů dlouhá poznávací trasa seznamující návštěvníky se stupnicí kompaktností vápence na škále 0–10; slouží též jako historická expozice jistících pomůcek používaných od 70 let do současnosti
moulinette	— zarybařit si
bière	— ...
voilà	— v důvěrném rozhovoru často označuje neočekávanou, překvapivou skutečnost (Wikislovník)

Další, již méně užitečná slova

grimpeur	— lezec
relais	— štand
rappel	— slanit
dalle	— plotna
aigle	— orel
vautour	— sup

Novotvary francouzského pískovcového lezení

nœud

— smyčka

Zastávka první – Annot

Je tak trochu opředený tajemstvím. To je tam, co se boulderuje? Prý tam mají jenom vrtané cesty? Nejsou to nějaké kvaky a nafouklá bublina? Že prý se tam leze výhradně po vlastním a jsou tam i stometrové cesty. Tak to mě podrž, to je už úplná novinářská kachna.

Voilà, není, to všechno může být Annot.

Tohle městečko-vesnice s pěti sty obyvateli se před lety rozhodlo pro zvláštní způsob rozvoje regionální turistiky: obec zaplatila firmu, která v lese nad vesnicí vyrobila stovky cest – a to tak, že skálu opatřila jak nýty, tak vhodnými chyty, nýty jsou v pravidelných rozestupech 1,5 až 2 metry, chyty vrtané taktéž v pravidelných rozestupech, v obtížnosti od čtyřek po cca 7b. Z náměstí nebo nádraží je to do skal pár minut pěšky, na čtyřkových plotnách odjištěných po metru se můžou vyřádit děti, v dardách po jednoprstových dírkách otcové a matky. Směry jsou někdy logické a některé cesty vypadají lákavě, stromy dávají stín, jištění pocit pohody, vítejte ve venkovní tělocvičně.

Odjištěné skalky s těžšími cestami přitáhly po čase boulderisty na kameny rozeseté všude kolem, až se stal Annot známou boulderovou oblastí. Do třetice si skupina místních před asi pěti lety řekla, že pískovcové útesy nad vesnicí, obklopené jinak ze všech stran vápencem, jsou takovou raritou, že se k nim musí podle toho přistupovat. Proto dnes tradiční lezec nevšímavě projde kolem boulderů, statečně mine vynýtované cesty (řka „tohle vypadá dobře, to bysme si mohli někdy večer vylézt na dolezení“, ale nikdy na to nedojde...), vystoupá do půlky kopce a přetraverzuje erodující svah, až se ocitne ve světě spár, komínů, neodjištěných stěn.

Autory většiny cest (a také nového průvodce) jsou Antoine Barbier a Lionel Catsoyannis. Žádní amatéři, třeba Lionel dělal řadu let prvovýstupy v Calanques nebo ve Verdonu. Zpočátku ještě tu a tam přidali borhák, pak si udělali výlet do Yosemit a do Jordánska, a tím začala éra cest výhradně po vlastním. Je to svým způsobem luxus, jdete desítky metrů kolem stěny, aniž byste narazili na jediné jištění, občas se v logické spárové linii zaleskne dvacet metrů nad vámi slaňovací borhák, aha cesta. Tam, kde by i v Ádru vedly nejmíň čtyři rajbasy, je prázdná stěna. Leze se v několika sektorech a stále jsou otevírány nové. Jsou tu spáry, kde se trhlina střídá s žábou, takže založíte celou svou sadu malých BDček, sokolíky všech ostrostí a šířek, prstovky a ještě užší trhliny, komíny, 40 metrů žáby, madlovačky po prapodivných tvarech, morálové stěny s jištěním v dírách, obliny, převislá břicha, je tu i širočina, která se výjimečně neleze na sokola, místní atrakce. Jsou tu taky vícedélky, třeba ve čtyřdélkové Superturbiditique od Marianny s Martinem už máte dost vzduchu pod nohama.

Všechny cesty mají nové štandy, ale jinak v nich žádné jištění nenajdete. Pokud tam v začátcích bylo, autoři ho později odstranili. Etika lezení je následující: Cesty vznikají převážně shora, otevření cesty předchází důkladné čistění od volného kamení, prachu nebo mechů, poté je cesta přelezena odspodu buď rovnou volně nebo někdy po předchozím nacvičování (hlavně v případě morálových stěnovek s horším jištěním u místních platí, že je nacvičují s lanem shora). Třešinkou na dortu při dokončení cesty je její ocukrování magnésiem. Annotský trad je prostě francouzskou směsí té největší lezecké klasiky – výhradně po vlastním – a lezeckého komfortu – cesty vymazlené vymyšlením svrchu, používání magnésia, dobré štandy a slaňáky, kompletní průvodce včetně doporučeného materiálu. Přičtěte možnost lézt téměř kdykoli – neustále přítomný vítr písek rychle vysušuje a část sektorů je pod převisy, takže je zde sucho i po vydatných deštích a vlastně během nich. Stěny jsou orientovány tak, že si můžete vybrat, zda budete lézt ve stínu nebo na slunci, musíte jen zvolit správný směr postupu. Vlastní kapitolu pak představují názvy cest – z padesáti procent údajně "nepřeložitelné slovní hříčky".

Dlouholetou práci při zpřístupňování tradičního lezení na písku se rozhodli Antoine s Lionelem zúročit na prvním setkání Tradannot, do kterého se náhodou zamíchali i Petr a Pavlína. První květnový víkend se v Annotu sešlo postupně na sto lidí, kteří se společně pobavili, podívali se na filmy, nějaké filmy natočili, vyhráli v tombole, zalezli, prohlédli si svoje hračky, pokud matroš neměli, mohli si ho půjčit a vyzkoušet.

TradAnnot 2012, le Film... from ALPINEMOVIE on Vimeo.

V Annotu je lezecký obchod, kde právě čekali zásilku friendů (takže je lepší mít svoje), pekárna, od níž se nebudete chtít odtrhnout, bar, tři řezníci, jedna banka. Každé úterý je na náměstí trh a s ním zelenina, sýry, klobásky, sušenky, med... V kempu se můžete mimo sezónu ubytovat za 14 euro na osobu (v sezóně o něco dráž), přičemž cesta na záchod se podobá botanické exkurzi, protože majitel má zvláštní zálibu v orchidejích, voda je docela teplá, internet zdarma, knihovnička plná. Nebo můžete přespat pod převisem, což se tu dosud toleruje.

Zastávka druhá – Verdon

Už během pobytu v Annotu získali Petr a Pavlína nenahraditelné průvodce v Martinovi s Mariannou původem ze Slovenska, nyní z Dévoluy. Ty natolik pohltila česko-slovenská verze hry scrabble, že se rozhodli natrénovanou a vyhrávající českou dvojici za každou cenu porazit. Odložili proto dovolenou na Korsice opět na neurčito a jeli taky do Verdonu. Všichni čtyři společně naburáceli hned první den do Uly, cesty která vede ve spárové linii v jedné z nejdelších verdonských stěn. V roce 2011 z ní bylo odstraněno jištění, kromě první délky se leze výhradně po vlastním. Burácej pomalu, řekli si verdonští bohové a způsobili zmatky při slaňování, díky čemuž se čtveřice dostala na nástup o hodinu později než bylo záhodno. Pro dvojku, která už operovala v první délce, se ukázala cesta jako angažovaná; to pro čtveřici znamenalo čekání a zimu s výhledy na protější sluncem ozářenou severní stěnu. Pavlínu s Petrem hřálo snad jen vědomí, že nedělají ostudu české lezecké módě, outfit měli sladěný. Samotná cesta je zvláštním zážitkem – podivný pocit bezmoci, když koukáte na spáru, ale ne a ne najít fígl, jak ji lézt jako spáru. Spára na vápně – klouže to, tlačí to, kope to, prostě žádná slast. Happy end se však konal, poslední lezkyně se přehoupla na vrchol právě se západem slunce.

V další cestě, desetidélkovém Les marches du temps, Pavlína pochopila, že její lezečky dokulata ohlazené yosemitskou žulou a annnotským pískovcem nebudou na tření ve vápencových dírkách ani na ostrých, natož ojetých stupech držet, a že když chce vytřepat, nemůže v hladké stěně založit žábu. Zatímco Petr onsajtoval jednu délku za druhou, Pavlína proklínala kdysi milované vápno. Aby jí to vynahradil, Petr rozhodl, že jí spraví náladu v Mescalitu, další verdonské klasice. Mescalito u Pavlíny skutečně udeřilo na citlivou strunu. Především oklouzaný kamenolom (zvláštní to kombinace) ve spodní části oživilo vzpomínky na všechny temné stránky Moravského Krasu. Dál pokračovaly spárové délky konstantní obtížnosti 5c-6a, ničím se však nelišící od 6b v Ule, následoval 20ti metrový traverz, poslední lehčí pasáž a výlezové délky za 7b – technické a 7c – silové. I na druhém to bylo poměrně svižných šest hodin lezení. Opakoval se přitom již známý scénář verdonských jižních stěn: První, zvlášť oklouzaná délka vedro, druhá příjemně teplo, třetí chladno, čtvrtá zima, pátá přidání vrstvy oblečení, šestá chladno, sedmá zima, osmá kosa, od deváté výš konstantní třes. Voilá, vrchol.

Tak se stalo, že až poslední den ve Francii, kdy už se vlastně ani nemělo lézt, ale výhradně nakupovat, vytáhla konečně Pavlína staré la sportivy a užila si verdonský sport na pevném, (z větší části) neoklouzaném a kdysi milovaném vápně. Surveiller et punir, Dohlížet a trestat bylo spolu s další prohrou českého týmu ve scrabble (ano, karty, teda kostičky, se obrátily!) tečkou za dovolenou na jihu Francie. Do letadla s nově zvoleným francouzským prezidentem udeřil blesk, psaly noviny, zrovna když se Petr s Pavlínou vrátili do reality českých hiců.

PS: Dodatečný příspěvek k soutěži euroclimbing.com o nejlepší pokrm v bivaku. Krevety kupujeme zásadně čerstvé, vyloupeme je, osmažíme spolu s pepřem a citrónem na olivovém oleji, podáváme se salátem, na bílé rýži a s vychlazeným bílým vínem.

Pavlína