Tennengebirge 2009

EXPEDICE LAMA - pár fotek z akce se dá najít na http://nosicek.rajce.idnes.cz/.

Cesta na chatu

Tak je to tu ... Pátek 14.srpna — v 15:00 je sraz u Martina a konečně začíná dlouho očekávaný lezecký výlet do Tennengebirge. S Jéžou přijíždíme na parkoviště u Renna jen o pět minut později, ale zatím tam čeká jen on. Po chvíli se objevují i Slavíci, kteří zpoždění hlásili, protože zapomněli na domluvu, že proviant se nakoupí až cestou. Asi v 15:15 příváží Horajda, který si bohužel pochroumal kotník a nemohl s námi jet, auto z půjčovny, které celou cestu šlape jako hodinky.

Po naložení věcí vyrážíme směr Hradec Králové, kde nabíráme již netrpělivě vyhlížejíci Messnery. Řidiči si na benzince kupují „pivo“ značky Radegast birel a frčíme po dálnici na Prahu, kde nabíráme Jirku, který nás ujistil, že jako znalec tamní dopravy nám zaručí rychlý a bezproblémový průjezd. Realita je sice úplně jinde, ale nakonec se i z té posr………. teda ucpané Prahy dostaneme a velmi rychle se dostáváme do Tábora, kde v tesku nakupujeme jídlo, Jirka teda taky tepláky a medvídka s kapsou na maglajz, a cesta dále je již jasná. České Budějovice, Linz, Salzburg a Pfarwerfen, kde hledáme to pravé parkoviště. Nakonec stavíme na tom prvním, které najdeme. Vedle spící, zatím teda pařící Rakušáci se chtějí očividně družit, ale my raději uléháme ke spánku.

Druhý den ráno nacházíme to pravé parkoviště pod chatou, snídáme a balíme batůžky. Z obrovské hromady všemožných pokladů se nakonec stane osm úhledně zabalených a obvěšených ranečků, z nichž snad žádný nemá méně než 30kg. Čekají nás tři úmorné hodiny šlapání na chatu a 400 výškových metrů pod ní ještě většina z nás zatíží mrchy na zádech pitnou vodou, která nahoře jaksi není. Hned jak se dobelháme na Werfenerhütte, která bude pro dalších pár dní naším domovem, zmizí pár éček za pivo nebo taky za polívku. Odpoledne si jdeme do klettergarten osahat místní vápno a klasifikaci.

Za zmínku by ještě stály udivené pohledy nás všech, když jsme dorazili na chatu. Příčinou těch pohledů byl páreček lam, které se pásly kolem chaty.

Neděle

V neděli ráno vyrážíme na ostro do velkých stěn. Budíček je na půl sedmou a po „vydatné“ snídani vyrážíme do stěn Hochtronu. Renno, Jéža a Messneři si vybírají cestu Hillinger – Lanz, 4+, 400m = 18 délek. Na Blance je již od rána znát lehká nervozita. Ve chvíli, kdy Renno z druhé délky shodí kámen, usoudí Messnerka, že má dost rozumu na to, aby vyváděla podobný ptákoviny, konec konců, pro vodu taky někdo dojít musí. Takže Ranno s Jéžou berou pod svá křídla, nebo spíše na lano, Messika a vyráží ve třech.

Já s Jirkou jsem šli do cesty Grutschniggplatte, 7 (6- A0), 200m = 7 délek. Nejzajímavější je druhá a třetí délka. Obě jsou krásně vyborhákovány, aby se daly těžká místa přelézt technicky. Po chvíli zkoušení beru za presku, protože čistě je to místo nad moje síli. Když už nechápu, co po mě autoři cesty chtějí, napadá mě kyvadlový traverz ke skobě, která je vlevo dole. Zdaří se dosáhnout štandu a už se bavím tím, jak Jirka skáče do kyvadla v místě, kde jsem se houpal já, ovšem s preskou nad sebou. Další čtyři délky už nejsou moc odjištěný, takže využíváme naplno oddílového matroše a nakonec rozchrastěným koutem za 5+ dosahujeme hřebene, ze kterého sestupujeme.

Na sestupu s údivem potkáváme Slavíky s Blankou. Martin s Frantou nenašli nástup k cestě, tak se přidali k Blance, donesli vodu a udělali si malý pěší výlet. Budiž jim za vodu díky.

Večer se každý nafutroval tím, co měl, posedělo se na lavičce za chatou za krásné kulisy zapadajícího slunce a kouzelně osvětlené skupiny Berchtesgadenských alp a po setmění každý zapad do Schlafsacku a vychutnával čistý alpský vzduch, jež byl okořeněn vůní vycházející ze spacáků…

Pondělí

První pracovní den, pro nás samozřejmě ne, byl na programu Kleines Fieberhorn. Nesmrtelné duo Superman a Ježek (účastníci zájezdu vědí, že se jedna o Renna a Jéžu) si vybrali Západní hranu, 4+, 300m = 16 délek.Messik s Jirkou si v klidu pospali a pak zamířili do cesty Ostkante, 5+, 7 délek. Obě dvojky se na vrcholu potkali a zdárně společně slanili. V jednu chvíli se zdálo, že jim výstup překazí déšť, ale velký Manitou si to rozmyslel a nechal je dokonat započaté hrdinské činy.

Rodina Slavíků konečně našla nástup cesty Anjuschka, 6+, 14 délek a cestu si velice pochvalovali. Nejednalo se sice o jasnou linii, ale byly vybrány krásné lezecké úseky, a tak se i čeští pěvci dostali na vrchol Hochtronu.

Já jsem usoudil, že nic se nemá přehánět, dopoledne jsem došel pro vodu, pak vše pečlivě promyslel na „matrazlagru“ a pak s Blankou zamířil do klettergarten, abychom se večer také mohli tvářit jako horolezci…

S Messikem jsme usoiudili, že bychom mohli na chatě i něco utratit, a tak jsem si dali gulášek. Popisování, jak nám asi chutnal, by vydalo na další několika stránkové povídání.

V noci na úterý čekalo na venku spíci trojci Renno, Jéža, Jirka nemilé překvapení v podobě bouřky. Vyřešili to však nečekaně chytře, přiběhli za námi do chaty, kde se na postelích pro aspoň dvacet lidí nás pět už tak dost tísnilo…

Úterý

Díky noční bouřce jsme měli důvod si ráno malinko pospat, a proto se první odvážlivci z našich řad vydali do stěn až kolem deváté hodiny. Letní deštík krásně ochladil vzduch, takže nebylo třeba spěchu, aby se cesta zastihla ve stínu.

První jsme vyráželi Jéža a já do cesty, kterou se probojovali v pondělí Messik a Jirka – Ostkante. Jéža byl po čtyřiatřiceti dýlkách lehce znaven, proto jsme vylezli „jen“ tři nejhezčí délky a zdlouhavé dolézání na vrchol vynechali. Cesta byla krásná, přímá linie, nebyla zbytečně přejištěna, jen v kritických místech borhák. No prostě jsme si to v pohodě užili a pak se už jen kochali lezeckým uměním ostatních. Na chatě jsme ještě pomohli chatařovi přenosit několik štěnat plných pěnivého moku, kterým jsme v zápětí byli odměněni. (škoda jen, že ho nepiju)

Renno s Messikem dopoledne donesli vodu a poté všichni vyrazili do krásných ploten, které vedli mezi vrcholy Kleines a Grosses Fieberhornu. Renno a Jirka, s krásným růžovým medvídkem na pr……….. teda pozadí, si vybrali cestu Fun in the sun, 4, 8délek. Všichni si ji moooc pochvalovali, především Blanka, díky krásné pevné skále. Slávíci vylezli variantu Fun in the sun – Flitterwochen, 6+, 6 dýlek. Také byli velmi spokojení s plotnovým lezením, a tak jsme se večer opět všichni spokojeně sešli u našeho stolku za chatou a mohli se opět pustit do kuchtění nejzajímavějších specialit, až se hostům na chatě s polopenzí postesklo, že nemají táké voňavé uzené šproty s rýží, jako Jéža a Ranno.

Zatímco všichni vesele večeřeli, klan slavičí se vydal zkusit štěstí do třídélkové sedmičky za chatou. Všichni jsme věřili v jejich schopnosti a…….. nezklamali nás. Dokázali, že létat se dá i bez Redbullu a nakonec dosáhli vrcholu bez jediného zavání, alespoň já jsem žádné nespatřil.

Středa

Poslední den lezení v Tennengebirge jsme si s Jéžou malinko přivstali, abychom co největší část naší cesty zastihli ve stínu. Cílem nám byly plotny mezi Kleines a Grosses Fieberhornem, cestu Flitterwochen, 6+, jsme si vylepšili o první tři a poslední délku Fun in the sun, čímž se nám nasčítalo 11 délek nádherného plotnového lezení. Když jsme se oblékali pod nástupem, nad námi si to štrádovali rakouští turistíci Hildegarda s Helmutem tak vesele, že nám uštědřili nepříjemnou sprchu ne zrovna malých kamínků. U nástupu byl naštěstí malý převis, takže vše dobře dopadlo a po chvíli tísnění se u stěny jsme mohli vyrazit do nekonečných ploten a byli dosti silní na to, abychom po lezení došli naposledy pro vodu a u studánky se také umyli. Jak krásný to byl pocit.

Všichni ostatní vyrazili na malinko vzdálenější Hiefler. Cesty byli v kotli, který se díky slunci opravdu v kotel proměnil, ale i přes to se Martinovi s Frantou povedlo zvládnout dvě délky Sunshinereggae za 7+. Jsou prostě nezadržitelní a dokazují, že jim to skutečně leze. Blanka, Renno a Messik vylezli dvě délky Long is her, 6-, a pak ještě Krebelstube za 4.

Večer jsme jako vždy spokojeně poseděli, vypily se poslední zásoby vyneseného piva a všichni spokojeně usnuli a zdáli se ty nejdivočejší sny… (i Supermana někteří zahlédli)

Čtvrtek – sestup a přejezd na Wolfgangsee

Ve čtvrtek jsme si v klidu zabalili svých pět švestek, podle velikosti batohů hodně velkých švestek, zaplatili ubytování, které bylo za krásných 5 éček a vyrazili k autu. To naštěstí stálo v tom stavu, v jakém jsme ho opustili, a proto nic nebránilo cestě přes Salzburg a Mondsee do St. Gilgenu, kde jsme po chvíli hledání našli cestu na Badeplatz, ze kterého se plave k námi vyhlídnuté stěně. Za vjezd se zaplatily 3 Eura, jen díky tomu, že jsme se zaručili, že se koupat nebudem, jinak by to stálo víc, a byli jsme zděšeni množstvím lidí u jezera.

Po zaparkování naší limuzíny jsme se zúčastnili rozplavby pod stěnu, kde jsme hledali a nakonec i našli nástup na Seenot. Po umytí jsme byli nejméně o několik kg lehčí a tak jsme vyrazili lízt a prusíkovat. Jmenovitě – Slavíci a Jirka šli prusíkovat nad vodou, Renno s Jéžou a Blanka se mnou jsme si vylezli nádhernou pohodovou čtyřku přímo nad vodou. Bylo v ní tolik železa, že kdyby měl člověk cvakat vše co potká, potřeboval by tak padesát presek. Messik se mezitím koupal kolem a chytal „náhodně padajíci“ kameny.

Večer jsme po chvíli hledání našli parkoviště bez zákaz parkování přes noc, vedle dvou karavanů, zdaleka ne tak luxusních jako naše autíčko, jsme vytáhli vaření a snědli vše co nám zbývalo. Messik usoudil, že toho má zbytečně moc, tak raději jednu polívku vylil.

Po jídle následovala velmi dlouhá, vyčerpávající a složitá taktická porada, jak budeme lézt Seenot. Nakonec se rozhodlo, že polezeme dvě dvojky a jedna trojka – Slavíci, Ranno + Jéža + Messik, Jirka + moje maličkost; Blanka se rozhodla cestu obejít a vychutnat si překrásné slanění. Když se dohodla taktika, šlo se poklidně spát. Ticho rušila jen diskotéka na lodi plující po Mondsee a kolem jezdící auta. To by člověk neřek, jak velký rámus dělá blbej osobák jedoucí devadesátkou v nočním skorotichu…

Pátek – Seenot

V poslední den expedice byl budíček nastaven na půl šestou, abychom co největší část stěny stihli ve stínu a neupekli se. Vstává se tedy v 5:45, rychle se balí a už jsme na parkovišti u Wolfgangsee, kde od nás chlápek vybírá 3 Eura za parkování, nafukujeme raft, snídáme a honem rychle házíme raft na hlavy, a to doslova, a utíkáme k jezeru, protože nedaleko už nafukuje svůj člun další dvojka.

U stěny jsme naštěstí první, ale co se nestalo… Franta klade otázku:“Marťo, kde máme lana?“ Marťas s klidem odpovídá:“Hm… V báglu… V autě…“ To tedy znamená, že máme čtyři poloviční lana na sedm lidí. No prostě málo. Celá večerní taktická porada vzala za své a rozhodujeme se vyslat hříšné Slavíky, aby tahali a my za nimi polezeme vláček. Ještě se nabízela možnost vrátit se, ale klíče od auta má Blanka, která je jistě už na půl cesty na kopec a nedaleko už se formují další horolezčíci. Je tedy rozhodnuto, polezem vláček.

Cesta Seenot má 8 délek – 5, 5+, 4, 4, 5+, 6+, 6, 4. Nastupuje se přímo ze člunu, protože stěna spadá přímo do vody a kolmo pokračuje i dále do hlubin. Cesta je nádherně vynýtovaná, proto se člun rychle zmenšuje. Po dvou dýlkách hore nastupuje dvoudýlkový travers. V něm je jedno těžké místo, ve kterém je v nýtu smyčka. Od čeho tam asi je? Aby se za ní chytlo. Hned vedle je chyt udělaný majzlíkem, kterých bylo po cestě vícero. Dále jedna dýlka nahoru a už přicházejí dvě šestkové délky. Jsou opravdu výživné (teda alespoň pro mě). Předposlední délka, druhá šestková, je po umělých chytech jako na překližce. Některé se točí, což dodává na pocitu jistoty. Cesta vede nad převisek, kde se člověk objeví opravdu v luftě a expozice nad vodou je opravdu fantastická. Pak už jen vyběhnout čtyřkový závěr a jsme na vršku, už lehce upečeni, ale spokojeni.

Nahoře se máme setkat s Blankou. Křičíme, voláme, halekáme, ale nikde nikdo. Já mám telefon, tak vytáčím Blančino číslo a doufáme, že má zapnutý mobil. Naštěstí je na příjmu a hlásí, že hlídá nějaký slaňák, aby nám neutek a nemuseli jsme po svých. Tak dostala za úkol ještě chvíli hlídat a my jsme se vydali za ní s vidinou vody, kterou měla v batohu. Když jsme se šťastně shledali, vypili jsme všechnu vodu, snědli co jsme mohli a pustili se do pětidýlkového slanění. Byl to krásný zážitek, expozice nádherná a člun se pomalu zase zvětšoval. Trochu veselo bylo při trefování se do člunu, nikdo se nechtěl koupat s matrošem na sobě.

Když jsme byli ve člunu vši, dopádlovali jsme na plážičku blíže k autu, vyházeli matroš a hurá do vody. Díky větru a přicházející frontě už nebylo tak teplo a voda taky neměla tak super teplotu jako ve čtvrtek, takže vetšině se už cachtat a blbnout nechtělo. Někteří sice chtěli, ale byli přehlasováni. Chvíli bylo díky tomu dusno, ale po chvíli opět panovala veselá nálada a už jsme se při balení hádali a téměř i prali o matroš.

Hromada harampádí se zázračně vešla do kufru a už jsme si to švihali po dálnici na Linz, dále na Dolní Dvořiště a do Velešína do restaurace U Hřiště. Název by napovídal, že k jídlu se zde dá sehnat možná párek s hořčicí, ale opak byl pravdou. Všichni jsme se nafutrovali obrovskými porcemi masa a všemožných jiných, velice kvalitních pochutin. No prostě všichni hladovci byli spokojeni, teda až na mojí peněženku, a mohli jsme vyrazit domů. Cesta ubíhala hezky, možná proto, že jsem spal. Bouračce před Prahou jsme se naštěstí o chloupek vyhnuli a jako mávnutím kouzelného proutku, nebo možná díky Rennovým řidičským schopnostem, jsme po půlnoci vysazovali Messnery v Hradci u auta. Loučení bylo velmi dojemné, ale slzy nakonec oschly a všichni jsme před půl druhou ranní mohli na trutnovském bojišti nadávat na chuligány z fesťáku, co se pletou pod autem a v pořadí Slavíci, Tomáš, Jirka, Jéža, Martin jsme se zdárně dostali do našich domovů.

Celá akce se vydařila, všichni byli spokojeni, nebo se tak aspoň tvářili, na počasí jsme měli z prde………… z pekla štěstí a hlavně jsme všichni celí. Specielní dík patří Horajdovi, který bohužel nemohl jet, že nám i přes to zařídil tak super limuzínu a ještě nám jí dovez a zase odvez a taky půjčil matroš. Proto DÍKY DÍKY DÍKY!!!

S pozdravem a doufáním v další podobné akce sepsal Tomáš