Šťastných sedm v roce 2014

Přesně před rokem, v prosinci, nastal čas na rekapitulaci roku 2014. Rekapitulace to byla stručná: Z lezeckého pohledu strašný. Asi nejhorší od té doby, co lezu. Jestli teda ještě lezu. Mám pocit, že už nelezu. A jestli teda lezu, tak jsem živé ztělesnění rekreačního lezení; postrachu všech, pro které někdy bylo lezení životním stylem, nutností, ba dokonce smyslem života.

Předesílám, že tenhle zápisek má terapeutickou funkci. Pro chvíle, kdy hrozí propadnutí splínu, spálení píchátka, darování sedáku na charitu. Protože je jasné, že v onom roce to byla bída, kdyby mohl, deníček by plakal se mnou, plakali bychom si vzájemně na rameni. Za celou sezónu v Ádru na prvním jen tolik cest, že je dokážu spočítat na prstech rukou!

Ve světlejších chvílích se naštěstí vynořují vzpomínky. Mezi těmi desíti je sedm cenných adršpašských klasik. Cest, které jsme prostoupili spolu se šesti jedinečnými spolulezci a spolulezkyněmi. To je šest super (půl)dnů ve skalách a s nimi nerozlučně spojených historek. Terapeutických historek.

1. Jakpak by ta Ádr-sezóna na prvním nebyla tak slabá, když byla zahájená až v půlce července. To se ozval Svišť, že se stavba nové náchodské stěny obejde půl dne bez něj. Naplánovali jsme odpolední session po práci, při které se nakonec stejným dílem jedlo jako lezlo. Ostatně to ze začátku vypadalo, že zůstane u první disciplíny. Oběd byl super. Zato v pětce na Ondatru, kterou jsem nás měla dostat na plato k nástupu Exodu 76, jsem přešlapovala snad půl hodiny. Poté mi naštěstí něco přecvaklo v hlavě. Jako bych si vzpomněla, jak se leze na písku. Následné Svišťovo váhání v přepadu z plata, na které se zpočátku cítil krátký (v doslovném smyslu), bylo zjevně pouze gentlemanským gestem, a tak jsme se nakonec dostali i k parádnímu lezení. Expozice super, cesta dlouhá a vrchol Démona cenný. Ještě přeběhnout za Petrem na druhém Přechod pro chodce na Supa a můžeme zaslouženě na večeři, vždyť od svačiny už to jsou nejmíň dvě hodiny. Sezóna začala!

2. Mít dobrou spolulezkyni je splněním lezeckých snů. Díky těm pár krokům v Ondatře jsem chytla drajv a nalákala hned Terku na společnou sobotní akci. Za pískovnou jsem den předem okoukla Cestu slepých ptáků a došla k závěru, že „to nějak půjde“. Pískovna je po ránu zaplněná lezci a my sklízíme za naše rozhodnutí vyrazit bez rozlezu hned na VIIc obdiv. Což nás trochu poděsí, ale ne dostatečně na to, abychom plán měnily. Ostatně, nemáme záložní. Odměnou nám je parádní, zajistitelné spáro-koutové lezení, okořeněné pod prvním kruhem překvapením v podobě vosího hnízda. Dělám jakože nic, aby si to Terka nerozmyslela, a vosy na hru přistupují. U druhého kruhu zkouším čistě a padám, což však utužuje naše odhodlání a týmového ducha, elegantně teda stavíme; a jsme nahoře. Jsme už zase dobrý!

3. Ego úspěchem povyrostlo. Na „dolez na pohodu“ vybírám z několika možností Západní spáru na Tyroláky. Vypadá členitě. Dobře mi tak. Hned v úvodní širočině se trochu zasekávám a trochu víc propadám panice. Nenalezené metry jsou znát, tělo se pořád učí rozumět spárám každý rok znova. Nakonec místo přesupím a můžu pokračovat až k prvnímu kruhu. Optimisticky naladěná ho oblézám a nad ním... se nestačím divit. Spára se mění v plytký žlábek. Chvíli přemýšlím, jestli jsme ve správné cestě. Nakonec uplatňuju všechny pískařské finesy a dostávám se ke druhému kruhu. Zpětně jsem z baletu mezi prvním a druhým nadšená. Dobírám Terku a vydávám se na vršek. Terén lehký, ale bez jištění. Pomůžou nahromaděný adrenalin a najednou jaksi čistá hlava. Přesně ona kombinace, kdy všechno najednou sedne jak má. S Terkou si za chvíli podruhé blahopřejeme!

4. Červenec se přehoupnul do srpna. Lezení s Pavlem Henkem je dopředu objednané. Ta situace nás s Petrem baví. V lednu se Pavel ozve, aby se s námi domluvil na srpnové lezení v Ádru, nahlásí datum a skoro i hodinu. Ještě vtipnější ale je, že zatím to naše společné lezení vždycky vyšlo – sešli jsme se, počasí parádní, zážitky silné. Už před rokem se přitom osvědčilo, že Petr s Pavlem lezli dopoledne a já měla tu čest převzít štafetu po cestě z práce. Tentokrát jsem je našla v Ostrově. Čekám až slaní a přemýšlím, kam jít, aby to bylo velkolepé, a aby tam bylo pro každého z nás něco. Moc nápadů nemám. Listuju poznámkama a průvodcem a pak dostanu trochu děsivý nápad, vzhledem k mé míře rozlezenosti: Pátkova na Robinsona. Pavel je při pohledu na věž spokojen, ale úvodní spára se mu moc nelíbí. Protože šlo o můj návrh, musím se tvářit neohroženě. Přece nepůjdeme na výlet. Nalézám a vítězí duch nad hmotou, úvodní spáru úspěšně přelezu; jen bandasek se až na vršek nezbavím; je to do kopce a každý pokrok vpřed si musím dobře rozmyslet... Pavel jistí trpělivě. U kruhu se střídáme, Pavel se chvíli zamýšlí v širočině, ale zbytek je pro něj lahůdka. Na vršku jsme dokonce za světla. Samotné nás to po loňské zkušenosti, kdy jsme se na Harfě zapisovali po půl desáté večer, překvapuje. Dokonce ještě stíhám jezírko, kde si domluvím odvoz domů. Auto cestou v silné bouřce doslova plave na silnici; byl to jenom půlden, ale strávený naplno.

5. Blíží se fesťák a s ním přítomnost mých dvou již tradičních spolulezců. Nejdřív spřádáme plány s Markétkou. Nakonec volíme Starou cestu na Krasavici, potřebuje ji do svého seznamu cest z „Pískařů“. Marketka nakojí, zamává mužovi i Kubovi a může jít, snad má všechno, říkám si, přece jen, mateřská roztržitost. Obejdeme pískovnu, romantika, jsme pod skalou, vybalujeme, vidím, že jsem si zapomněla lezečky. Marketka má všechno. Taky stejný číslo bot. Tedy střídáme nejen konce lana. Lezu traverz a spáru, Marketka prostřední stěnovou partii, a na mě pak vychází rajbas od posledního kruhu. Štandujeme možná trochu častěji, než by bylo nutné, ale v duchu ideální dělby, kde se obě musíme trochu hecnout. Já si těsně pod výlezem oživím, co je to šicí stroj. Lýtko mě bolí ještě pár dalších dnů. Moje spolulezkyně problém nepostřehne, jsme nahoře, kocháme se výhledy i listováním v knížce. Dole se Marketka vrací ke kojení, já pokračuju do Teplic, kde Petr přeleze Arnoldova Diogéna, famózní linka a já mám při jištění srdce v kalhotách, jak nikdy.

6. S Martinem jsme loni o fesťáku vylezli Dlouhý kout; to se těžko překonává. Z několika možností nakonec volím Jezerku – Herkulovu na Heroda. Bavíme se tím, že Petr ji lezl jako jedinou cestu v Ádru s Martinovou ženou, takže bysme to mohli mít na páry kompletní. Na pohled skvělá linie, provokativně u cesty. Moje chronická nerozlezenost se projevuje už obavami v traverzu, důkladně jistím, takže u kruhu je třeba zaštandovat. Další zádrhel nastává pod druhým kruhem. Místo spárového lezení se najednou ocitnu ve vzdušném širokém komínu. Můj pomalý postup se tímto ještě o něco zbržďuje, docházím k závěru, že si nedokážu dolez ke kruhu představit. Klasická situace. Postupně zdomácňuju, zakládám jištění, pokusy, vracení, třísla a lýtka dostávají zabrat. Kruh je pořád daleko, jsem vyšponovaná mezi dvěma hranami, ale kruhu se sotva dotknu špičkama prstů. Na asi desátý pokus se mi podaří ho cvaknout. Další medaile za trpělivost jde Martinovi. Adrenalinu k zážitku v tu chvíli přidává helikoptéra, která se nad námi proletí. Projevuje se únava a když Martin doleze za mnou a já se vydávám dál, zjišťuju v širočině, že cesta už mi vzala dost sil, a vracím se. Naštěstí to na druhý pokus vyplazím, třetí štand na balkonku. Martin dolézá a já ani nestihnu doříct své obavy z toho, jak budeme řešit následující pasáž, kde se staví nebo nahazuje kruh, Martin bere lano, na první pokus nahodí kruh a šplhne k němu, nejištěný. Helikoptéra už asi potřetí letí kolem, jsem ráda, že Martin tak neohroženě převzal vedení. Šplhnu za ním k vrcholovému slaňáku, ale na romantické vyvrcholení si musíme nechat zajít chuť. Opět helikoptéra, ve vzduchu déšť a ke knížce je třeba se ještě nechat odjistit. Rychle se zapíšeme a jedeme dolů. Jsme na zemi a začíná pršet. Prostě Happy End; snad to dobře dopadlo i s turistkou ve Vlčí rokli.

7. Není nad to brát si lezení do práce. S „kolegyní“ Míšou se domlouváme na výpravu do skal už nějakou dobu. Na začátku září to konečně vychází. Dobrá předpověď, bereme si volno, a stojíme pod Papouškem. Kluci tvrdí, že Krvavé spárky jsou vlhké vždycky, ale je tu navíc stín a temno a my chceme oslavit odcházející léto prosluněným dnem. Přemýšlím o alternativách, jasný plán nemám, ale odkudsi z mlhy mého mozku se vynořuje Eliška, Polická. Míša je nadšena, ještě na téhle Ádr-dominantě taky nebyla. Na mě se to nadšení teda pomalu přenáší. No co, nahoru nevidím a širočinu nějak zvládnu. K prvnímu to jde, od něj taky. Zasekávám se asi dva metry nad ním, ale nakonec obtížnější krok udělám, šikovně se přetočím a už vězím levou rukou na klíč v širočině, kruh mám asi jen metr nad sebou. Chce to udělat pár temp a bude hotovo. A tady přichází na scénu diváci, kterých je tu ve všední zářijový den překvapivě hodně: Proč ta paní nelze? A na co má to kladivo (míněno píchátko)? K oněm pár krokům se odhodlávám asi tři čtvrtě hodiny, a to, co mě nakonec nakopne, je Míši dobrá rada. Já nevím, jak dál, říkám (odevzdaně). No tak buď lez nahoru, nebo to slez, dobře radí Míša. Vyslovená drsná pravda u mě asi způsobí potřebné zatmění mysli, opouštím zabydlené místo, kde jsem dobře poznala každý centimetr skály, a přes únavu z dlouhého pobytu v širočině jsem u kruhu. Dobírám Míšu. Následuje jeskyňařina komíny na plató, druhý štand, ještě třetí štand, protože se rozhodujeme pro stavění, a jsem u posledního kruhu. Tam se chvíli přelaďuju na rajbasový styl, ale už nás nemůže nic nezastavit. Pózujeme lezcům, kteří nás fotí z Hronovek, a valíme domů, realita volá a my na Elišce strávily skoro půlden.

Druhý den váhám, jestli běžet Broumovky, když se od pasu nahoru nemůžu moc pohnout. Nohy mi ale slouží, počasí je parádní, při lezení bych toho dnes stejně mnoho nepředvedla. Běží se mi překvapivě dobře, nakonec ta širočinová dřina zafunguje jako dobrý strečink. Ještě odpoledne vyzvedávám Petra v Ádru, ale strhává se bouře, přemísťujeme se do Broumovek, déšť si nás však najde i tam, zavěšujeme jenom pytel.

Nic dalšího už jsem ten rok v Ádru nevytáhla. Počasí nepřálo, času málo, běh Broumovkami tak nakonec příznačně odstartoval podzim, kdy jsem víc běhala, než lezla. Ale příběhy zůstávají. A s nimi plány a přání. Třeba se zase ozvou... (Díky! Jinak by to byl úplně jiný příběh.)