48 hodin la Macocha

Petr se klenbou Macochy prošel poprvé před dvěma lety, s Karlem Pavoučími sítěmi. Básnila sem mu o té hluboké vápencové propasti, i když sama jsem o lezení v ní jenom četla. Vloni, jsme spolu přelezli Příklepový strop. Letos jsme vybrali Dlouhou noc. Cesta vede vpravo od klenby, míjí tak největší převis a turistický chodník, je možné nastoupit kdykoli. Podle topa sedm délek, tipujeme 120 metrů, optimistická předpověď 14 hodin lezení. I tentokrát chceme lézt natěžko, v kuse. Jsme na „seznamu“, čekáme na rozhodnutí, kdy a jestli se poleze. Termín už je daný, beru si dovolenou, začíná mrznout. Petr volá Pavlovi, v jícnu Macochy se zřítil kus stropu, neví, jestli se mu podaří získat na letošek povolení. Začínám kašlat. Pojedeme na Bořeň.

Je 16. prosince 15:30, mířím z práce na vlak do Brna, sraz s Petrem na trase. Všechno je jinak, letošní zimní lezení v Macoše je úředně posvěceno. Během půldne jsme posháněli chybějící matroš a sbalili. Členové výpravy: Petr, šéf logistiky, který dal dohromady potřebný cajk a taky ho pak většinu sám dopravil na místo. Pavlína: nastydlá, ovšem s výbavičkou až z Ameriky; i když ji Magdy zamýšlela asi na jiné účely.

Viděls ten batoh?, poutá Petr pozornost hned, co vystoupí na brněnském hlavním nádraží. Máš v tom život?, ptá se Petra partička u novinového stánku.

Vstáváme v pět ráno, cesta šalinou, vlakem a autobusem na rozcestí pod Vilémovicemi. V půl osmé se díváme přes horní můstek propasti. Přebalujeme, převlékáme se, mě zůstává jen lano, Petr si nechává život.

Procházíme pokladnou a mezi krápníky míříme ke dnu. Kluci před pár hodinami dolezli Klenbu, druhá dvojka zkoušela loni dokončenou Noc dlouhých nožů. V deset nastupujeme, dělba je jasná, zůstává mi druhé místo. Jsme nastydlí oba, nahoře chceme být co nejdřív. Petr první metry hladké plotny doslova přebíhá, za chvíli už je na cestě do Zimního království. Posléze volí kompromis Dlouhé noci a Království, asi po osmi metrech lezení na polici traverzuje a napojuje se do správné linie.

Je kolem poledne. V propasti jsme sami. Druhá délka po vlastním. Třetí ještě za světla, nýty, háčky. Koukám na hladkou stěnu mezi dvěma nýty nad sebou. Nasazuju svůj jediný jumar, kombinuju to se svým jediným háčkem. Dole prošly dvě skupinky turistů. Čtvrtá délka, vytloukám první skobu. Drobně sněží, jako loni. A pak de ja vue, když za tmy sedíme v jeskyňce a svačíme, popíjíme čaj a višňovici. Dno se nám už pomalu ztrácí z dohledu, v noclehárně vlevo se míhaj stíny, klenbu vpravo osvětluje od podvečera halogen, jedna dvojka si svítí a leze až přes půlnoc, druhá čeká ve spacácích na ráno. Nad náma je zataženo, ale nezvykle světlo.

Pátá délka s velkým nátahem z police, s problémy cvakám expresku, natož dosáhnout do nýtu. Pasáž vrtaných dírek řeším jumarem, háček a pak kloužu o metr vlevo. Na štandu položím hlavu na lano a zavírám oči, od spaní mi pomáhá zázvor.

Šestou délku končí Petr vlastním štandem, zatloukl po cestě hned tři skoby, chvíle váhání, přece jen technických cest je v Macoše už prý dvanáct, občas se protínají s volnými linkami, matroš ve skále může mást. Konfrontujeme topo, měli bychom být správně. Pokračujeme výrazným zářezem doleva, po deseti metrech jsme na posledním štandu. Zima přituhuje, bude dost po půlnoci. Pod širočinou bojuju s friendem, při výlezu z ní se sebou. Vleže objímám zasněženou skálu, ve dvojkovém terénu šátrám bezradně nohama, padá mi čelovka, ruka v žábě zebe.

Pak už chytám poslední kmínek jedle, závěrečný ladný výšvih. Rušíme štand a zvoní budík, nařízený včera na pátou. Devatenáct hodin ve stěně. U chaty koukáme na spoje, další autobus přes Vilémovice do Blanska až v sedm. Na 40 minut si zalézáme do spacáku, nakonec to protáhneme na dvě a půl hodiny. K autobusu v devět dobíháme, prosím řidiče, ať počká na Petra, už zase vleče na zádech celý život, řidič je nevrlý, lidi jsou nevrlý, Macocha je daleko za náma.

Je 15:30, přesně za 48 hodin od výjezdu staví poslední z řady našich vlaků a busů v Polici. Oči máme rudý. Jdu si dosnít svůj sen o teplý posteli.

Pavlína