Výstup na Weißseespitze (3518 m) - Nordwand – Ötztalské Alpy. Prostě si to prožít ...

Je tma jak v pytli, svištíme klikatou silnicí do hor. Najednou je proti nám průjezd uzavřený třemi závorami a jedním zákazem vjezdu, naštěstí bez závory. Prostě se tam v noci nesmí?! Smůla, přehodnocujeme bleskem priority a svištíme dál zákaz nezákaz. Přehrada, silnice se vine po levém břehu. V dálce před námi na břehu září zvláštní světlo. Je to divné, kde se tam bere? Blížíme se k němu. Je stále blíž a blíž. Nejednou se ocitáme před stavbou. Spatří nás nějaký dělník, mávne na nás, ať zastavíme a my máme pocit, že je to konečná a teď si nás podají. Před námi se kroutí zvláštní nakladač s obrovskou lžící bez kabiny, na kterém sedí zaprášený človíček s helmou. Vedle zeje hrozivá díra do skály. Nakladač se před námi zazmítá a s neuvěřitelnou rychlostí ještěrky zapluje do hlubin skály. Jak ze sci-fi ... A kupodivu jedeme dál.

Serpentýny si s námi dál pohazují. Silnice je suchá, ale všude už bílo. Tu náhle vyskočí na silnici před námi sněhobílý králík. Ihned se mi vybaví slova z filmu Matrix "následuj bílého králíka". Hned v zápětí mi probleskne "už bysme to asi neměli hulit". Ale je to tahle realita, bílý králík mizí v záplavě silného bílého svitu měsíce. To je ale úlet... Šplháme se na parkoviště, kde končí cesta. Parkuje tu pár "šnečků", jeden čecháček a zapomenutá fiesta. Hans si to namíří samozřejmě k čecháčkovi. Prostě svůj ke svému. Já bych to tam asi píchnul taky. Napadá nás ale, že to naše ranní balení nebude pro spáče v autě asi ten správný prožitek. A tak přeparkováváme. Ještě udělat z auta noclehárnu a rychle spěchat spát. Nemůžu usnout. Sakryš, nejsem moc zvyklý spát tímhle způsobem. Ale co, nějak to, přežiju, i beze spánku se dá zvládnout plno věcí.

Zvoní budík, čtvrtá, nastal čas. Tedy běží mi čas. Pět minut na snídani. Sakra, kde mám tu krabici s jídlem, deset minut na balení – nějak mi nedošlo, že balení dle druhu bude výrazně horší než dle chronologického užití. Nezkušenost začátečníka. Nejde to, nejde to, a já tak zdržuju. Nakonec jsem to asi zvládl, snad mám všechno. Auto zamknout, hůlky do ruky a razíme do stínu světla měsíce. Je skoro úplněk a svítí neuvěřitelně, jenže za hřebenem. Vyhýbáme se skokům na sjezdovce a s jistotou si to míříme na levý okraj stěny. Na konci sjezdovky přecházíme z nalajnovaného manžestru do prašanu.

Pomaličku se to napřimuje. Připínáme si mačky, dokud to je v pohodě. Dvacet centimetrů prašanu je znát, ale drtíme metry. Nastupujeme do stopy po lavince, ale nejde to líp a tak zpět do prašanu. Nějak mi to prošlapávání bere dech a tak nastupuje Hans. Stěna se napřimuje. Měníme hůlky za cepíny a jedeme dál. Dole v údolí se rozednívá a v ranním šeru skútr neúnavně tahá do svahu dvojici lyžařů. Asi nadšenci, i když dle jejich stylu mě to trochu překvapuje. Už je docela světlo a my drtíme metry. Dvacet kroků, zastavit a vydýchat. Neúnavně vpřed. Hansovi kroky jsou evidentně svižnější. Travers ve stěně do vyšlapanější stopy.

Pár fotek, slunce se už klube, svět se nám ukazuje ve své kráse.

Tajím dech, i když stále jsem dost ostražitý. Jeden špatný krok ... Drtíme metry.

Prašan přechází v kolmější firn. Nakopnout, jeden cepín, druhý cepín, nakopnout ... Dole pode mnou ubíhá bílá stěna, nade mnou krátký bombírunk. Svah přede mnou vždy po třiceti metrech mizí. Za chvíli je to i pode mnou a tak si připadám jak na bubnu skokanského můstku.

Není vidět pod sebe ani nad sebe. Nakopnout, jeden cepín, druhý cepín, nakopnout ... Drtíme metry. Hans mi říká, abych zkusil jít bokem, že to je jednodušší a rychlejší. Po pár krocích se odhodlávám. Má pravdu. Kličkujeme svahem nahoru. Tvrdý firn. Stále vidíme jen tak dvacet metrů před sebe a dvacet pod sebe. Ale už je to docela položené. Už ani nepotřebuju cepín. Asi to máme za sebou. Ufff.

Ta expozice byla fakt jedlá... ale třeba bych to ubrzdil... na vrcholu nás čeká kříž s napisem "Berg heil".

Už vím, proč jsou ty horezdarky... je úžasné si to prožít do morku kostí ...

Info o výstupu:Weißseespitze (3518 m) - Kaunertal – Ötztalské Alpy, severní stěna, výška stěny cca 450 metrů, sklon max. 50 stupňů, prvovýstup S. Plattner. F. Hohenleitner und R. Heuberger, 1909

Text: PanTher Pařílek, foto: Hans a PanTher Pařílek.