Život to je Adršpach

Adršpach. Kdo by ho neznal. V nepřehledných roklích tu stojí po kupě skoro 2000 věží. Některé snadno dosažitelné, jiné jen pro několik vyvolených. Pěkné a dobře zajištěné cesty nižší obtížnosti tu jsou, ale při náhodné procházce skalním městem na ně pravděpodobně nenarazíte. Převažuje zde lezení ve spárách, komínech a rajbasech, četné jsou přepady a stavění, těch je tu jak nikde jinde. Jištění cest je odvážné; když je to lehké, kruh chybí, když to těžkne a jde založit smyčka, tak opět není kruh a když ani smyčka založit nejde, tak ani tam občas kruh není. Morál je zapotřebí. Co se déle neleze, to zezelená. Co se leze, ale není na otevřeném prostoru, také zezelená. Ádr je jedno velké bludiště, labyrint roklí a údolíček; stává se, že si cestu nevylezete, protože ji nenajdete. A když už najdete, tak je buď zelená nebo je klasifikace o nějaký ten stupínek podhodnocená, takže si stejně nezalezete. Anebo je to spára, která vám zrovna nejde, popřípadě je v cestě uvedeno vydatné stavění, takže pokud nejste ve skupině 5-10 lidí, tak se přes ten osmimetrový hlaďas zkrátka nedostanete.

Říká se, že 90% lidí, co přijedou do Ádru, leze zhruba 30 stále stejných cest, o kterých je známo, že jsou dobře zajištěné, pěkné a uvedená obtížnost sedí. Zbývajících 10% vezme průvodce, vybere si cestu, najde ji a leze. Anebo ještě lépe: spatří cestu na věž, v průvodci si ověří autora a obtížnost a leze. Ve vší skromnosti mohu napsat, že patřím do té druhé skupiny. Lezení je pak dobrodružnější, zážitky hlubší a pivo lahodnější.

Na následujících řádcích nepopisuji nejobtížnější výstupy, či největší vraždy, které jsem prostoupil, ani nejhezčí či nejodvážnější směry vedoucí na vrchol. Přesto mají všechny čtyři cesty jednoho společného jmenovatele.

Günter – Letmá známost, IV, Zdeněk Zilvar, P. Mocek, 16.5.1998 (Adršpach – oblast město)
Z mezivěží spárou u východního rohu na vrchol.

Ten den jsme hned za Štěpánskou korunou odbočili z turistické cesty a stoupali strání. V plánu byla jedna ze dvou VIIa spár od Herberta Richtera na Borovicovou věž. Nic jiného na ní nevede. Ovšem jedna byla šeredně zelená, druhá navíc brutálně slizká (otevřená širočina) a obě shodně bez kruhu. Od Jonyho jsem věděl, že takto ideální podmínky pro tuto věž již několik let nebyly, dlouhá perioda sucha nahrávala úspěšnosti výstupu, když ne letos, tak kdy jindy, tak jsem do té schůdnější spáry alespoň nahnal kamaráda Aleše z Příhraz a zatímco on vyhrabával z hlíny hnízda pro spásné smyčky a plel jak o život, já vyrazil o kus dále do kopce najít nějaké poklidné místo pro ranní toaletu. Tak poklidné, aby nebylo slyšet jeho hlasité nadávání.

To už se blížíme k našemu Günterovi, ovšem před ním si ještě odskočíme na Trubadůrka, což je věžička o tvaru štíhlého prstu, na kterou jsem náhodou narazil. Trubadůrek má z údolí dobrých 20 metrů a jediná cesta Nic to nebylo by svým názvem zlákala snad každého. Na pohled pěkné VIIa bude jistě vhodné na rozlez. Takže z náhorní strany 4 metry podél spáry ke kruhu, nohy mám sice kousek nad zemí, ale dobírám devadesátikilového ostravaka Mária, bo nasleduje pořadne stavěni. Mário je zanedlouho natažený jako struna, oběma dlaněmi drží vysoko nad hlavou mou levou nohu, na které stojím, třetí jistí ze země, v kruhu pouze karabina, aby tlama nebyla velká. Chyty jsou oblé a zavlhlé, 2 kroky na tření do oblé římsy, 4 metry nad kruhem přibývá vlhkosti i adrenalinu, skála navíc do zelena, jistící kámoška má 50kg, nebylo by těžké pošimrat nohama podlahu. No je třeba uvažovat pozitivně, dopadiště měkké, tu a tam větev, hlavně klid, zhluboka se nadechnout, kamarádsky poplácat oblou hranu, 3 metry na tření a jsem nahoře. Nic to nebylo?

A hurá na Güntera. Cesta Letmá známost ve mě zdaleka nezanechá tak intenzivní zážitek, jako dosažení Trubadůrka. Zatímco z něj ostatní ještě slaňují, já jdu bosky obhlédnout nástup. Nejprve 8 metrů zeleným špinavým koutem (chroští, kořeny, drny) do mezivěží, pak traverz 2 metry doprava ke spárce (to se již leze po skále), jí asi 6 metrů a jsem nahoře; beztak by tam nešlo nic založit. Sokolík vedle spáry jsem radši nebral, asi tu nebude navždy. Chvíli se kochám výhledy a už jsou parťáci u nástupu, hážou mi lano, abych je mohl dobírat a abychom měli jak slanit. Kámoška spáry nerada, bere to za sokolíka, křup, štěstí, že je navázaná, já říkal, že tu nebude navždy. Řádný zápis do vrcholové knížky, listujeme, listujeme, máme Hore zdar! a navíc vůbec první opakování této cesty. Paráda.

Velryba — Doplněk, VIIa, Hasso Gantze a Michael Schindler a Manfred Kühn 9.7.1984 (Adršpach – oblast město). Na náhorní straně mezi pilíři a Prezidentovým poradcem komínem ke kruhu. Vpravo rozporem k 1.K cesty Verneovka a jí (stěnou doprava ke 2.K, stavěním ze sedačky a spárou na předvrchol, stěnou) na vrchol.

Věž Velryba stojí ve svahu kousek pod Radnicí a Starostovou nedaleko hlavního turistického okruhu a nepatří mezi lehce přístupně věže. Vedou na ní 4 cesty – Stará cesta od Herberta Richtera, což je VIIc s dvěma stavěními, bez nich za VIIIa, Verneovka – VIIb, vykřičník má za velmi široký nezajistitelný komín tvořený Velrybou a Prezidentovým poradcem, který se asi 15 metrů nad zemí ještě rozšíří, takže si tam nebohý prvolezec chtě-nechtě musí lehnou „ruce-nohy“ a skousnout ty 3 metry k prvnímu cinkátku, v opačném případě hrozí propadnutí a placák z 15 metrů do kyprého písku. Třetí cesta je Proroctví Svatého Eliáše za VIIc, reálně o 1-2 stupínky těžší, nastupuje se luxusním rajbasem, který ovšem začíná až 4-5 metrů nad zemí, takže je potřeba ze země vydatně postavit (vydatně znamená, že se ve více lidech vytvoří živá pyramida, demokraticky zvolený prvolezec stojí nahoře). Poslední cesta je Doplněk, autory jsou Hasso Gantze plus jeho dva kumpáni. Hasso Gantze je Sasík, který se svými 202cm zanechal nejen v Ádru spoustu širokých bezedných komínů, vydatných stavění a dechberoucích přepadů. Pokud je jedním z autorů Hasso Ganze, je jistá míra dobrodružství zaručena.

Příjemným ven se otevírajícím komínem (záda-nohy) plynule stoupám asi 16m ke kruhu. Od něj v rozporu traverz k ústí komína, dlouhý nátah do velmi osolených zaoblených chytů, v tu samou chvíli mi vyvlajou nohy a z toho mám prý přepadnout do stěny Velryby. Che. Ať se snažím jak se snažím, pár centimetrů stále zbývá, přeci jen Hasso měl 202, kdežto Alešák pouze 177cm... Pendl zpět do komína dopadl dobře, tak nevidím důvod, proč to nezkusit znovu. Napodruhé jsem natažený jak nudle, špičkou nohy se dotknu Velryby, pohodlně se rozepřu do komína a cvakám 2.K (1.K cesty Verneovka), který ve mně upřímně moc důvěry nebudí. Stařičký tenoučký prstýnek je úplně přirezlý (trčí od skály, nedá se s ním ani pohnout), ale pořád je na tom lépe než dřík, kolem kterého pro jistotu vážu plochou smyčku poté, co z něj uloupnu několik rezavých špon. Krásné muzejní exponáty.

Odtud prý stěnou doprava k dalšímu kroužku. To asi bude stěnou přímo tamhle na ten balkónek a pak traverz doprava. Balkónek je hůře dostupný, než se zdálo, ksakru ty ztvrdlé mechy se pěkně drolí pod nohama, asi jsem nemusel hned dělat ten beznávratový krok. Bezradně po skále rozmazávám zelenou kaši, ale velká tlama by to nebyla , kroužek mám metr pod nohama, pokud se ovšem neurve dřík. Nebyla. Neurval se.

Nu tedy dobře, stěnou doprava asi opravdu znamená doprava cca VII béčkovým dost špinavým rajbasem. Nechme promluvit rejžák, na jistícího Honzu během dalších 20 minut posílám odhadem půl kolečka hlíny a mechů. Pár kroků na tření, 3.K. Od něj stavět netřeba, stačí se chytnout a šáhnout doprava do rozšiřující se spáry, tu a tam vegetace. Ze spáry se nedá vypadnout a tak tradá na vrchol. Původní vrcholová knížka z roku 1962 a my máme 1. opakování 25 let staré cesty.

Protopapatakis — Hansova cesta, VIIb, Hasso Gantze, M. Kühn, H. Güldner, M. Mortensen, H. Müller, P. Jakob, 29.05.1981 (Adršpach - oblast Jezerka)
V pravé části SZ stěny Raka spárou na pilíř k 1.K. Z přepadu stavěním a stěnou (2.K) n.v.

Na dnešek jsem měl domluvené lezení s Tatušem, který také tráví zhruba 3 týdny svého života v Ádru. Tatuš je asi jediný pískař, který nosí otrhanější hadry než já. A taky se vydrží nemýt klidně i 5 dní, prasátko. O den více jak já. Dvojka k pohledání. Ale pojďme raději lézt. Zatímco se někteří žíznivci z hospody U Tošováka chystali jít spát a všichni ostatní měli půlnoc, my se sešli v 7:30 u Ozvěny a v ranním tichu vstoupili do liduprázdných skal.

Cíl je stanoven takto: na rozlez Stará cesta na Skříň, impozantní spára za VIIIa od Herberta Richtera. Druhá cesta je o rokli vedle, Past na myši na Ještěrku. Typická VIIc spára od Cikána (Stanislav Lukavský), několik metrů nad zemí se zužuje a je dost těžká. Přímo nelehká. 2 hodnotné výstupy v kapse, tak co nezkusit něco dobrodružného? Hledáme v průvodci, a hele, VIIb od Hasso Gantze, píšou …stavění z přepadu ... a je to hned kousek odsud. To bude teda něco. Volba je jasná.

Hansova cesta je jedna možnost, jak stanout na vrcholu těžko vyslovitelné věže Protopapatakis. A tou druhou je cesta Popocatepetl; IXa od Mádleho, Cikána, Špeka a Prcase (Mádle, Lukavský, Slanina, Slavík), sestava hovoří sama za sebe. Věříme, že vylézt slizké mokré zelené VIIb by mohlo být snadnější, než slizké mokré zelené IXa. Stojíme pod nástupem. Prý spárou na pilíř k 1. kruhu … ale jo, při troše fantazie si lze pod tím zeleným záhonem spáru domyslet. Říkám, že když to Tatuš dá k 1.K, já to dolezu na vrchol, přepady a rozpory mám docela rád a zdá se, že Tatušovi není cizí soukání se hlínou a zeleninou, protože k rozhodnutí mu stačí asi 3 sekundy. Je jednoznačné, že se sešli 2 echt fajnšmekři. Zatímco Tatuš prostupuje tou nejzelenější věcí, co jsem v životě viděl a po kalhotách se mu rozmazává zelený kekel, já střídavě fotím a potlačuji výbuchy smíchu. On se smát moc nemůže, aby nevyjel z toho slizu.

Na pilíři mne dobírá a následuje opravdu velmi dlouhý přepad. Fenomén Hasso Ganze netřeba více rozebírat. Prvovýstupců bylo 6, tak asi na vrcholu pilíře drželi toho, co přepadával a pomalu ho spouštěli jako padací most přes komín. My jsme ve dvou, tak mne Tatuš spouští po laně do ležáku (šířku komína odhaduji na 200cm, jsem natažený jako struna) a povoluje. O pilíř jsem opřen oběma nohama a do stěny Protopapatakise tlačím jednou rukou, zatímco druhou cvakám 2.K. Klasika – model 1980, prorezlý jak sviňa, plochá smyce kolem dříku a leze se dál. Mám-li být přesný, tak neleze, protože pořád ležím v komíně asi 20m nad zemí. Nad kruhem nacházím železité kyzy na stisk, pořádně zafixovat ruce, Tatuši pozor, kdybych něco urval, raz, dva, tři, teď – a už jsem přepadlý ve stěně i nohama. Následuje velmi pěkné stěnové lezení po železitých chytech a jsou ho dobré 3 metry, pak méně atraktivní zahumusený rajbas, pod hlínou a mechem nacházím slušnou dvouprstovou dírku, nohy na tření, zlehka se přidržet vřesu, poslední metry rajbasem v mechu a jsem nahoře. Tatušovi se do přepadu nechce, ale vrchol za to stojí. Ve vrcholovce je popsáno jen několik málo stran, máme Hore zdar! po několika letech a jak jinak – 1. opakování 28 let staré cesty. Sláva! Kdo nelezl, jako by nežil.

Jedna perlička na konec. V roce 1983 vyšly dodatky k průvodci Adršpachem. V těchto dodatcích byla použita uzavřená písovcová klasifikace, která končila stupněm VIIc, i ty největší pecky, co jsou dnes za IX s písmenem, byly VIIc, kolikrát také za VIIb. No a v těchto Dodatcích je Hansova cesta oklasifikována stupněm VIIa. V dnešním průvodci je za VIIb. Nabízí se otázka, odkud čerpal autor nového průvodce (Cikán), když cesta neměla přelez?

Radní posel, E55, VIIc, P. Mocek a S. Lukavský a P. Slanina, 19.8.1995 (Adršpach – oblast Město)
Z turistické cesty levou částí JZ stěny doleva k 1. a 2.K. Stavěním a sokolíkem vpravo na pilíř ke 3.K. Vpravo spárou ke 4.K. Stěnou zprava, výše vlevo na vrchol.

Jony je z Police nad Metují a má to do Ádru asi 10km. Jony v rámci civilní služby přejišťoval věže v Ádru a vylezl kde co; cesty lehké, těžké, pohodové, hezké i ošklivé, nezajištěné vykřičníkové vraždy, spáry, rajbasy, komíny, stavění, no nebojí se ničeho. Vlastně neznám nikoho s takovým výčtem vylezených cest, jako má právě on. Pokud Jony něco nelezl, tak už na tom asi něco bude. A Jony E55 ještě nelezl.

Cesty od Mocana s Cikánem mohou být pěkné a lezitelné nebo naopak pořádné pecky. Kdežto cesty od Špeka jsou zpravidla vypečené špeky, skvosty, na které se jen tak nezapomíná. E55 je dítě třech otců, hluboký zážitek lze předpokládat. Něco mi říká, že o dobrodružství nouze nebude.

Dějství první. Jony v akci, Hans jistí, ostatní povzbuzují a fotí. Cesta začíná přímo z turistické cesty poblíž Myší díry, jisté míře adorace z řad turistů se nevyhneme. K 1.K docela příjemné rajbasové lezení. To, co následuje ke kruhu druhému je stále rajbasové, ovšem již celkem nepříjemné lezení typu „čím výš, tím hůř.“ Na stání jen usolující vlnky, každý krok zřejmě beznávratový, navíc se tam snoubí vřes s mechem. Zrovna když Jony dolézá na špinavý balkónek, je to nejhorší; všechny dva chyty jsou plné sajrajtu a tlama by byla kousek nad zem. Nechtěl bych být v jeho kůži, ale Jony chladnokrevně dolézá k druhému cinkátku a za chvíli už dobírá Hanse k sobě.

Dějství druhé - stavění. Jony a Hans v akci, jejich drahé polovičky fotí, já jistím. Díky tomu, že se Hans nebojí jídla, je to kus chlapa a stavění se stává čirou radostí. Alespoň tak to vypadá odspodu. Dělá si z lana 2 oka, (která cvakne do kruhu) do kterých se opře nohama a Jony si mu postupně stoupá na sedák, jedno rameno, druhé rameno, nakonec Hans zvedá paže a ve svých tlapách vysoko nad hlavou drží Jonyho nohy. Ten se natáhne do sokolíku a navalí se do zahumuseného žlábku a jím na balkónek ke 3.K, kde nás oba dobere.

Dějství třetí. Alešák v akci, Jony jistí, Hans dobírá zúčastněné ženy. Cesta pokračuje skoro 10m dlouhou zprvu mokrou ruční spárou do takové mělké jeskyňky, nad kterou je dost vyštípaný 4. kruh. Z konce spáry následuje nelehký velmi technický přelez oblého břicha do rajbasu (napoprvé vypadávám), který se nakolmuje do hodně lámavé stěnky. Celé to usoluje pod nohama i rukama, jsem pár metrů nad posledním kroužkem, na vrchol zbývá asi 8 metrů. Lezu výše, občas utrousím nedůvěryhodnou vytrhnisimě smyčku a tuším, že jestli něco urvu, půjdu možná až do kruhu. Přes tyto smíšené subjektivní pocity se mi daří zdárně dolézt na vrchol, aniž bych něco olomil či si obtěžkal kalhoty. Uff. Dobírám všechny ke slaňáku a máme velkou radost z 1. opakování cesty.

Jony ještě není dobrodružstvím dostatečně nasycen a tak se, sotva slaníme, hrne do další nádhery. Mordování na Radnici - už podle názvu pouze pro fajnšmekry. První opakování cesty mu za tu trochu dřiny v zelenině určitě stojí.

Zhruba za měsíc jsem v Ádru znovu, tentokrát s parťákem Honzou, který si dopředu vypisuje z průvodce ty cesty, které ho zaujmou a které by třeba chtěl lézt. Jaké překvapení, když mi říká: „Kousek od Myší díry vede nějaké VIIc s čtyřmi kruhy, jmenuje se to E55, to by mohlo být pěkné, nechceš to zkusit?“

Nový sedák: 2000 Kč.
Nové lano: 5000 Kč.
Pěkná cesta: K nezaplacení.