Trychtýř alias Memento mori na Piz Badile

Ve dnech 24. až 26. srpna 1981 se Josef Rybička, Jan Šimon a Ladislav Škalda odvážili něčeho, o čem nikdo před nimi – s výjimkou Jeana Fuchse a Raymonda Monneye v roce 1948 a skupiny Francouzů v čele s Mauricem Herzogem v roce 1949 – vážněji neuvažoval: přímo prostoupit zářezem, který odvádí vodu z velkého kuloáru (trychtýře) severovýchodní stěny, a dále pokračovat samotným trychtýřem. Nepřerušená série převisů ve spodní třetině stěny vyžadovala obtížné hákování až do stupně A3 a volné lezení, výše následovaly lezecké pasáže až do obtížnosti VI+. Po třech dnech je Direttissima prostoupena. Dostala název Memento mori (Pamatuj na smrt) – jako připomínka lidské smrtelnosti. Dá se předpokládat, že si ti tři byli vědomi, na jak tenkém vlásku jejich životy na místě zasypávaném kamením ze stěny Badile visí. Tato dodnes nejpřímější linka ústřední severovýchodní stěnou je zároveň cestou objektivně nejnebezpečnější. (překlad z knihy Badile: Žulová katedrála, Marco Volken).

Mimořádně těžký a odvážný třídenní výstup, který Čechoslováci uskutečnili, se postupem času zahalil do pavučin, jen zmínka o názvu cesty a autorech a přibližný směr se dala dohledat. V roce 2001 jsem Piz Badile a vlastně i Memento mori viděl poprvé naživo. Nevím proč, ale už tenkrát jsem si tenhle počin zapamatoval, kdyby náhodou... Před třemi lety jsem vzpomínku oprášil a vyhledal Josku Rybičku, který mi poskytl pár informací, které byly klíčem. Tlustá čára fixou na fotce sice ukazovala, že přímo, ale v takovéto stěně to moc neřeklo, musela stačit jediná krátká věta: Memento je souvislá logická spárová linie úplně odspoda. Čas začal uzrávat, šlo o to, zvolit způsob, jak to zkusit. Hlavní zádrhel byl v tom, že Memento mori je opředeno legendou o vysokém objektivním nebezpečí. V takové zóně se dokázat vypořádat s obtížemi jako VI+ A3 od takových es? Bylo třeba najít parťáka, který by chtěl zkusit přízeň Piz Badile. Být sehraní a rychlí, chtít to samý, mít to v hlavě srovnaný, přesně vědět, proč to člověk chce... V uplynulých letech jsem měl štěstí poznat lezce, který umí lézt zatraceně dobře morálově, těžký cesty a hlavně má cit pro skálu, pro objektivně nepříjemný terén, ví co je strach a umí s tím pracovat. Připravili jsme s Karlem logistiku a čekali na příležitost. Poprvé nás zastavila nemoc a příchod brzké zimy na Badile, další sezónu jsme nějak nenašli možnost výjezdu, ať už kvůli počasí nebo prostě možnost vypadnout, letos už to vypadalo nahnutě, čekali jsme přibližně měsíc na podmínku, konec srpna a my Badile zatím neviděli. Poslední srpnový týden konečně předpověď hlásí čtyřdenní okno pěkného počasí. S blížícím se odjezdem se sny změnily v nepříjemné krátké filmy o létajících šutrech. Rychle jsme sbalili, přibrali do auta Lucku a Pavlínu, které se těšily na Cassina, a vypadli směr Bondo.

Memento mori, konečně naživo. Po zhruba hodině přístupu strmým ledovcem stojíme večer pod nástupem výrazné, parádní a zároveň už napohled nepříjemné, ale jasné linie, vedoucí od paty stěny až na vršek, hranu. Okrajová trhlina je v místě nástupu zaplněna masou sněhu, nemusíme tedy nic řešit, vracíme se do bivaku a jdeme spát. Z cesty autem nevyspalí, před námi šest hodin spánku, zní to dobře, ale jsou z toho asi jen tři hodiny, zbytek je dlouhé čekání na budík ve 3:30. Podruhé vyšlápneme ledovec a za svítání začínáme lézt.

Už ve druhé délce zjistíme, že prvolezec musí batoh odložit. Většinu dne zápasíme v kolmých spárách, zářezech a převisech, většina z toho je mokrá nebo slizká, někde se dereme skrz déšť padající ze stěny. Naštěstí odpoledne na nás na chvíli zasvítí slunce, takže stihneme oschnout. Lezeme pěknou cestu, perfektní logickou linii, v objektivně silně nepříjemné skále. Druholezec nemá šanci si oddechnout ani na štandu. Takhle psychicky ždímanej při jištění jsem ještě nebyl, jak o parťáka nade mnou, tak i o sebe. Na linii bylo krásný, že téměř nikde nebylo nic, téměř žádná skoba, našli jsme asi pět skob celkem, jeden velký hexcenter domácí výroby a širokou expresku z titanových karabin v posledním mokrém převise v druhé půlce stěny. Našli jsme první bivak. Náš byl o dvě délky výš, v samotném srdci trychtýře. Holky nás večer zdravily z hrany při slanění po úspěšném výstupu Cassinovou cestou. Bivak byl studený, opět nějaký 3 až 4 hodiny spánku, jinak kosa a čekání na světlo.

Po asi osmimetrovém stěnovém přerušení systému spár jsme mohli dál pokračovat linií vstříc plotnám v druhé části stěny. Netrvalo dlouho a opřelo se do nás slunce, které z nás začalo sát energii. Po několika délkách v systému zářezů, které už většinou „ležely“, jsme našli druhý bivak prvovýstupců. Nad ním dál výrazný zářez s krátkou převislou širočinou. Pokračovali jsme ještě tři délky zářezem a spárou, která nás dovedla na cílovou hranu. Sbalili jsme věci, nechali je na štandu a zaběhli kousek na samotný vršek.

Memento mori, legendární, nekompromisní, výstup od Čechoslováků z roku 1980, s největší pravděpodobností dosud nezopakovaný v letních podmínkách, se pro nás stal realitou.

P. S.:
Dohledatelné údaje o cestě Memento mori uvádějí původní klasifikaci VI+ A3. V roce 2012 se o letní, sólový, přelez, pokusil Rossano Libera, který ovšem z linie Mementa lezl jen malou část. Nám se podařilo cestu přelézt volně až na dva přítahy za friendy v jednom slizkém místě. Obtížnost cesty nevystihne žádný písmeno nebo číslice, obtížnost tohoto výstupu je Memento mori!

Rozhovor s Josefem Rybičkou
„Memento mori“ – prolezli jsme trychtýřem Piz Badile, Karel Nováček