Švýcarské Alpy ... aneb vzhůru za řídkým vzduchem

Převzato z horoklub.me.cz/.

Poslední týden dlouhého letního volna nám švýcarští zákopčaníci dělají radost a umožňují uskutečnit myšlenku, jejíž semínko bylo zaseto snad již loni na Wiesbachhornu. Vydrápat se na nějaký velký kopec ve Švýcarsku, co bude stát za to.

Po proštudování všeho možného, co mi strejda Gúgl naservíroval, a zakoupení pár dalších přírůstků do mé skromné knihovničky, mám jasno jedině v tom, že Walliské Alpy jsou ten pravý ořech, a až tam si vybereme nějaký krtinec. V sobotu po obědě ve Frenu začíná jazda - oktávkou s polystyrenovou lůžkovou úpravou a s nohou na plynu kapke níže než by se nekompromisním orgánům líbilo, spoléhám na agenty 007 z Impulsu. Ještě dvě zastávky v Brně, nakoupit nějakou tu mňamku, a teď už se s tím nepárej, ať se práší za kočárem. Cesta celkem odsýpá a po pár kufrech v Mnichově dáváme kolem jedné ráno dřimku pár desítek kilometrů za tímto zrádným městem.

Ráno raníčko Vanda vstala, bolením v krku prý noc odsrala a klimatizaci vypnout dnes by si přála :-). Nu což, než pečovat o nemocné děvče mezi prosluněnými horami, raději volím cestu askeze v zapařeném autě (venku bylo přes třicet a větrat jsem mohl jen občas). Po průjezdu skrz Furkapass, kdy jsem si málem ukroutil kormidlo v ostrých serpentinách, se kolem čtvrté odpoledne dostáváme do údolí Mattertal.

První problém nastává s parkováním, kdy na všech parkovištích lze stát jen pár hodin. Z dalšího za 6 švýcarských franků prcháme poté, co nám borec zakazuje spát v autě. Nakonec se zabydlujeme na velkém parkplacu u fotbalového hřiště bez hlídačů s tím, že nějak bude. Listujeme knížkou "Všechny alpské čtyřtisícovky", v oku mám schůdnou Weissmies 4017 m n. m. na seznámení s výškou a případně pak Dom 4545 m n. m. kdyby to dobře šlo. Ale copak je tahleta fotka? To je hora jak cyp!!!

Kurec šopa Weisshorn 4506 m n. m., prý nejkrásnější po Matterhornu, a vůbec celá kapitola o "Bílém rohu" se jen hemží superlativy. Nutno však dodat, že výrazy jako "velmi obtížná, značné převýšení, exponované lezení, apod. " mě zase maličko drží při zemi, ale Vandě je lapena jak Mocan na nevylezenou věž. Snažím se ji ještě trochu odradit, ale marně. Tož dobrá, balíme bágly a další den s chutí do toho ...

Pondělní budíček nám zajišťuje kolemjdoucí Švýcar bušením na auto a hulákáním "Schlafen verboten, blablabla, brekeke, ...", no asi ho sere, že jeho Zimmerfrei je momentálně frei. Zřejmě však vytuší, že v autě máme čtyři cepíny, a je fuč dříve, než se vysypeme z kufru. Noční bouřka po sobě nenechala víc, než trochu vloček v nejvyšších polohách a mlhu v údolích.

S perfektní předpovědí vyrážíme vzhůru na Weisshornhütte, která leží ve výšce 2932 m n. m. Z vesnice Randa nás tedy čeká více než kilák a půl převýšení. Nejvíce se těšíme na chatařovy dcery (hlavně Vanda), jejichž popis v jednom článku na lezci byl podobně lákavý, jako náš kopec. Protrhávající se mračna a vykukující kobliha nás nutí shodit ze sebe většinu oblečení z chladného rána, čímž naše již tak těžké batohy přiberou ještě o nějaké to kilo navíc. Na chatě jsme kolem šesté večer, chatař je pryč (i s dcerami samozřejmě), pár lidí se balí na zítřejší výstup.

Ještě je dost světla, jdu obhlídnout první část výstupu od chaty, ať ráno ve tmě moc nebloudíme, jelikož slovní popis výstupové trasy zní celkem složitě. Po cestě přemýšlím, zda by nebylo lepší se nejdřív trochu aklimatizovat, ale nějak mi přišlo výhodnější být odpočatý a čerstvý, než aklimatizovaný a unavený (asi je to chobotina, ale v tom azuru mi přišlo fajn jít rovnou na věc :-)). Ráno vstáváme kolem čtvrté, jako poslední.

Největší nadšenci šli už v jednu! No neva, píšou 7 hodin nahoru, 4 dolů, takže máme ještě dost rezervu. Rychle uvařit čaj a hybaj do gury! Měsíc krásně svítí, skoro netřeba čelovek. Připadám si jak v Macoše před pár lety, akorát je mnohem tepleji. Přicházíme k ledovci, který je nutno přetraverzovat. Navazujeme se a obouváme mačky. Za deset minut jsme na druhé straně. Teď obejít žebro a vzhůru sutí.

Je to opruz maximální, všechno se kýve, kameny všech rozměrů ujíždějí pod nohama, není ani jasné kudy přesně jít. Začínám se těšit zas na písek :-). Dávno už se rozednilo, Matterhorn vykoukl zpoza hřebene a marně čekám, kdy bude skála trošku kompaktnější. Teď je potřeba vydrápat se na skalní žebro, začíná se trochu lézt. Shora se ozývá hulákání španělů, kteří uvolnili kamennou lavinu řítící se v bezpečné vzdálenosti od nás do kuloáru. Hrom do police to byla vichřice, aneb kvílící kameny dávaly tušit, že barzo kompaktne skaly se asi nedočkáme vůbec.

Před "exponovaným traverzem" popsaným v průvodci shazujeme bundy, jelikož slunko začíná solidně smažit. Teď konečně vzhůru po skále na východní hřeben. To snad ani není hora, to je jeden obrovský mužík. A pak že Hrubice je rozchrast… Začíná mě to pěkně srát! Dost bloudíme - mužíky jsou úplně všude, i v největších sračkách. Po pár těžších úsecích štanduju a dobírám děvče, jinak lezeme současně. Ta sviňská břidlice má navíc takovou parádní vlastnost, že se lano zasekne o úplně všecko.

Jsme dost pomalí, ačkoli Vanděti to zatím celkem jde, na to že moc neleze a bojí se výšek… Konečně hřeben a trochu pevné skály, ale sedm hodin výstupu už máme dávno za sebou a nahoru je to ještě štreka jak hrom. Navíc se začíná trochu ozývat výška - už budeme přes čtyři tisíce vysoko. Po pár lezeckých krocích se cítím na grcku jako po výběhu na Prašivou, a to jsem si říkal, že na nedostatek kyslíku bych měl být z Orlové zvyklý. Na Vandu to však působí nějak zázračně méně (možná za tím zázrakem bude skutečnost, že bágl se všemi věcmi mám na zádech já).

Přelézáme tedy věžičky nazpět - jde to líp, než jsem čekal. Únava je ale dost znát, už se nemůžeme dočkat chaty. Jsme u posledního maličkého skalního prahu, ani ne čtyři metry vysokého. Pod náma už je jen příkré suťovisko a ledovec. Vanda první sestupuje koutkem, já jistím nad ní, když v tom se mi uvolňují velké šutry pod nohama přímo na ni. Snaží se je zabrzdit rukama, což se celkem daří, ale palec pravé ruky to pěkně odsral.

Úplně servaný nehet a rozseklý poslední článek nevypadá vůbec dobře, rychle slézám k ní, ale rozkročen v koutku ji jen těžko ošetřím. Skála je jak podlaha u řezníka, naštěstí u pasu v římse drží super žába, druhou rukou pomáhám Vandě na suť a rychle za ní. Krvácení je zastaveno utrženým rukávem z moiry a mdloby zažehnány kostkovým cukrem s pár brufeny.

Urvaný nehet schovávám na památku do kapsy a vzhůru dolů. Jedno je však jasné - dnešní sestup nekončí na chatě, nýbrž v nejbližší nemocnici. Ledovec začínáme omylem traverzovat asi 200 metrů výše, což se vzhledem k všudypřítomným trhlinám ukázalo jako maximální hlupota. Po více než hodinovém bloudění a jednom pádu do trhliny při přeskoku (Vanda měla najednou morálu až příliš) necháváme všechny věci na chatě a zahajujeme sestup do údolí k autu.

V nekonečných serpentinách potmě s jednou čelovkou se potácíme jak někde mezi čtvrtým a pátým beskydským vrcholem. K autu se dostáváme kolem 11 večer a máme toho tak akorát. Obzvláště před Vandiným výkonem, kdy cestou dolů ještě stihla vyfotit pár kozorohů, nezbývá než smeknout. Na pohotovost ve Vispu se dostáváme před půlnocí, překvapivě všechno jde jak po másle, šup tam nějaký ten steh a kolem jedné hodiny ranní usínáme v autě spánkem spravedlivých.

Další dva dny se nesou ve znamení opětovného výstupu na chatu pro věci, dřimky na chatě a sestupu k autu. Zbývá nám pár dnů do začátku semestru. Hor máme plné kecky, navrhuji tedy dřívější odjezd s tím, že se po cestě stavíme na víkend do Sedmihorek, kde právě probíhá soutěž Skalní muž.

Toto rozhodnutí považuji za nejlepší z celého výletu, jelikož Koupák má prostě jedinečné kouzlo a obzvláště sobotní večírek po soutěži neměl chybu…

Závěrem dík moc Dejvovi za posílání předpovědi, Gaidovcům za zapůjčení matroše, rodičovstvu za samochod a děvčeti za to, že to všecko zvládla a snad ji to od hor zcela neodradilo …

Vrzy, vrzy, vrz, potůček nám zmrz :-)

Tatuš

Převzato z horoklub.me.cz/.