Ostrov - Bernd Arnold (OBA)

Bernd Arnold je bezesporu jedním z největších saských pískařů. Jeho výstupy jsou i v dnešní době ohromující, plné síly a jejich opakování si člověk na dlouho vryje do paměti. Arnoldovy stopy jsou patrné i v Ostrovských stěnách, kde se podle průvodce nachází celkem 10 cest na tamní černé pískovcové věže. Byla to Jonyho myšlenka, se kterou přišel někde v průběhu zimy "zkusit vylézt všechny Arnoldovy cesty v jeden den" a o tom je několik následujících řádků, akci OSTROV - BERND ARNOLD (OBA).

Císařské stěny [37] - Svatební cesta - VIIb-c
Kořenáč [53] - Střední údolní cesta - VIIc
Rohová věž [59] - Jižní stěna - VIIc
Rohová věž [59] - Salathy wall - VIIc
Čert [81] - Direttissima Ocelové magistrály - VIIIb
Čert [81] - SZ stěna - VIIIb
Vřesová věž [85] - Arnoldova cesta - VIIIc
Netopýří stěna [92] - Jethro Tull - VIIIb
Netopýří stěna [92] - Z hrana - VIIIc
Schůdná věž [228] - Severní cesta - VIIIa

Páteční déšť, který se přehnal Ostrovem nás nechal v sobotu ráno poležet v bivaku s očekáváním na první slunečné paprsky. Naštěstí na sebe nenechaly dlouho čekat a jediný, co nám mohlo pokazit náladu, byla procházka mokrým borůvčím. Než jsme došli ke Schůdné věži, která se stala naším prvním cílem, uschli jsme a slunko se začalo opírat do stěn. Severní cesta klasifikována stupněm VIII se zdála být na začátek to pravé, ale jen do doby prvního kroku z předskalí. Do trhliny na začátku se podařilo napchat smyci, která zanedlouho pocítila váhu těla horolezcova, chvilkové nacvičování a nepatrný posun vzhůru, měli za následek výměnu na lezeckých postech. Jony nastoupil a po prvních krocích smyce poznaly váhu dalšího horolezcova těla. Asi nám proběhlo oběma hlavou, jestli jsme si nevzali příliš velké sousto, když tohle nemělo být zdaleka to nejtěžší, co nás mělo potkat, alespoň podle průvodce. Ale chvilka ladění přinesla své ovoce a Jony začal stoupat k prvnímu kruhu … Zanedlouho se ozvalo zruš a přišel čas druholezců. Na lepším konci lana už to šlo a po chvilce jsme otvírali ten den poprvé vrcholovou knížku a snažili se najít zmínky o našich předchůdcích. Bylo jich zatraceně málo, před pár lety Špekův zápis a jinak nikde nic (pokud jsme něco nepřehlídli) o to větší byla radost z přelezu, jen ta VIII nám moc neseděla ...

Slunce se mezitím přesídlilo i na druhou stranu údolí, kde se nacházel zbytek námi hledaných výstupů. Vzali jsme to zprava od Netopýří stěny a cesty Jethro Tull VIIIb. Chvilková orientace a už jsme hodně zakláněli hlavy, abychom našli jediný kruh v cestě. To tehdy asi přišel Arnold pod Netopýra a řekl si, že tady udělá cestu a že je jedno že nemá kruh. A tak lezl, sem tam utrousil nějakou tkaničku, když nešla smyce, tak lezl a nakonec se octl u kruhu cesty Klavír, přes který to dotáhl až na vrchol. A výsledek? Parádní 30m dlouhá přímá linie po tupé hraně, která si podle vrcholovky bohužel moc popularitu nezískala, což je škoda, opravdu to stojí za to ... Kvůli dalšímu výstupu jsme nemuseli až moc daleko, bylo to co by kamenem dohodil a to doslova. Cesta Západní hrana má klasifikaci VIIIc, což měli být společně s Vřesovou nejtěžší výstupy, alespoň papírově. Netrvalo dlouho a Jony cvaknul první kruh, trošku porovnání, pár kroků vzhůru a druhý kruh jako by se nechumelilo. Od něj nátah do trhliny, přes kterou na polici a spárou nezadržitelně k vrcholu. Po chvilce sedíme na vrcholku a přemýšlíme, kde že bylo to VIIIc? Už ta první VIII byla o nějaký ten stupeň těžší ... Čas rychle utíkal a tak i my přesunuli svoje harampádí o dalších pár metrů dál, k Vřesové pod Arnoldovu cestu za VIIIc. Obtíže se dali čekat už od pohledu, kruh v úctyhodné výšce a cestou k němu se ve stěně houpala erárka v hodinách. Nebylo o čem přemýšlet a došlo na první pokusy, ale bez větších úspěchů, pokud pomineme cvaknutí hodin. Porovnat se na tupou hranu nad nima se zdálo jako nadlidský výkon. Došlo na střídání pozic, jistič vs lezec, k odskokům do hodin, který nebyly žádný autobusovky a pořád bez výsledku. Kůže na prstech mizela jak sníh na jaře a míra naštvání závratně stoupala. Dali jsme si rest a doplnili nějakou tu energii, což se ukázalo jako dobrá strategie, jelikož Jony asi zobnul nějakou antigravitační pilulku a když došlo na ostrý pokus, porovnal se a podrtil to, co tam vůbec nebylo a s troškou štěstí sáhnul do sokola, který už byl řešením k cvaknutí jediného kruhu v cestě. Jeho oblez už byl v porovnání s tím co se odehrálo pod ním "lehkou záležitostí". Následovaly převislé spáry, které vyústily až na vrcholku, a když se pominulo, že to bylo víc jak polovina z celé cesty a jištění nikde, nestálo v cestě k vrcholu už nic. Při pročítání knížky bylo odměněno Jonyho úsílí ... 4. přelez od 1987 roku za to rozhodně stál. Cesta je klasifikována jako VIIIc, ale za IXa-IXb by se určitě stydět nemusela. Přišla řada na Čerta a jeho SZ stěnu. To asi tenkrát Arnold přišel pod stěnu a nevěřícně kroutil hlavou, proč všichni kličkují stěnou zleva doprava při lezení cesty Překvapení na konec VIIb a řekl si, že v tom udělá pořádek. Vzal to přímo za nosem středem stěny přes trhliny, uprostřed si půjčil kruh od již zmiňované cesty a valil dál dirito přímo na vrchol. A tak vznikla nádherná přímá linie, která by si i hvězdu zasloužila, a pak by se snad našel i někdo, kdo by ji občas šel vylízt. Den se pomalu chýlil ke konci, prsty pálily a únava už byla taky znát. Byli jsme v polovině plánu a to že to nezvládneme za den už nám bylo dávno jasné, ale měli jsme určitě dobrý základ pro pokračování následujícího dne.

Noc byla chladná, ale hvězdy na nebi zvěstovaly přicházející krásný den. Ráno nebylo moc času na vylehávání a vyrazili jsme do roboty, abychom nemuseli dělat přesčasy. Měli jsme od večera domluvenou schůzku s Čertem. Ráno bylo chladné a než zasvítilo slunko do stěny, rukavice nezahálely v batohu. Direttissima Ocelové magistrály za VIIIb je asi tím "nejméně duchaplným" Arnoldovým projektem v Ostrově. Těch pár metrů nepříjemného lezení a napojení do cesty Ocelová magistrála, nestálo moc za to. Magistrála sama už pak byla celkem dobrá ... Teplota začala vzrůstat a krásní kluci začali odhazovat přebytečné oblečení do batohů :). Jižní stěnu VIIc na Rohovou věž už znal Jony z loňska, tak její nalezení nebylo moc velkým problémem. Cesta vede soustavou trhlin a kříží téměř celou jižní stěnu zprava doleva. Pokud člověku nebudou vadit celkem dlouhé odlezy od smyček a kruhů rozhodně by cesta stála za doporučení. 7. cesta byla odškrtnuta a přišlo na řadu číslo 8 - Salathy wall VIIc. Podle čísla za názvem měla být obtížnost stejná jako u vedlejší Jižní cesty, ale pravda byla o něco krutější. Ke kruhu se smycovou podporou celkem "snadno" nad ním už začalo trošku přitápět, ale po chvilce spartakiády v plytkých spárách byla cesta o kus víš ke druhému kruhu otevřená. A nad ním se v přitápění pokračovalo. Kruh se pozvolna vzdaloval a adrenalin pomalinku začínal stříkat z uší. Hloubka pod nohama a stažená prdel byly dostatečnou motivaci k dosažení vrcholu. VIIc, který by mohlo aspirovat na VIIIb. O přelezech, jak jsme si už začali zvykat, zmínek poskrovnu, pár zápisů ale tentokrát přece.

Přitom jak jsou Arnoldovy cesty populární nás ani nenapadlo, že by u předposlední cesty mohl někdo být. Opak byl pravdou, skupina Němců s dětmi a celou farmou zvířat se usídlila pod Kořenáčem a zaplula do naší cesty. Nu což, naše kroky pokračovali až k Císařským stěnám, kde byla podle papíru "nejlehčí" Svatební cesta VIIb. Napohled krásná ostrá hrana s jedním kroužkem v asi 8 metrech. Ale oči nedokážou oklamat tělo a na omak se to všechno trošku zhoršilo. Ze VIIb se vyklubalo celkem slušný VIIIa a s pořádným vykřičníkem. Byl jsem zatraceně rád, že se toho chopil Jony, v jehož podání to vypadalo "lehce". Z vršku jsme ještě doběhli na Komorníka, kde Svatební cesta byla úplně završena. Nebylo kam spěchat, jelikož skupinka němců pod poslední cestou byla početná a tak jsme ještě zaskočili na Ostrovskou dominantu Císaře. Na Kořenáčovi se mezi tím vylidnilo, pod ním už ne, ale to nám nevadilo. Poslední Střední údolní cesta VIIc byla volná. Stačilo odstoupit od stěny, pořádně zaklonit hlavu a našli jsme tam někde v dáli i ten slibovaný kruh. Soustavou spár a trhlin to šlo celkem přijatelně a ze zkušeností z předchozích cest jsme čekali, kdy přijde další zádrhel. Kousek pod kruhem jen trošku zamyšlení a pak se ozvalo slastné cvaknutí. Od kruhu už jen úkrok na hranu, která už byla krásným završení akce s pracovním názvem Ostrov - Bernd Arnold.

Dva dny utekly jako voda v potoce a když jsme nasedali do auta a ujížděli směrem k domovu, prsty pálily, tělo bylo znavený, duše spokojená a ke štěstí už jen chybělo něco pořádnýho k jídlu sprcha a postel ...