Ohlédnutí za loňskými písky

Jaro bylo stejné jako 70. léta v Československu — stálo to s prominutím za hovno. Na konci března pokryla vršky pískovcových věží bílá čepice a nezbylo než čekat doma u kamen. Ti, co chodí do práce jak do Kolbenky si mohli oprávněně z plných plic zanadávat i na duben, vždy v pátek večer všechno zmoklo a uschlo až v pondělí ráno, haha. Ale jak se říká, nejhorší den ve skalách je pořád stokrát lepší, než nejlepší den v práci. Kdo se utrhnul během pracovního týdne, užil si v přírodě samotu i dobré lezecké podmínky. Člověk sice první den nadává, že to usoluje pod nohama a bruslí v rajbasu jak důchodci na zmrzlé kaluži, a proč jsou ty kruhy daleko od sebe, ale při zápisu do literatury faktu (vrcholová kniha) rychle zapomene. Z vršku věže má nádherný výhled do širokého kraje a je mu krásně.

Vzpomínám, jak jsme v dubnu poprvé přijeli do Saska, auto zapíchli do hromady sněhu, jako že je zaparkované a vydali se zledovatělou lesní pěšinkou s cílem najít nějaké suché jižní stěny. Snad jsme hledali příliš horlivě, nevím, každopádně mimo několika parádních vysluněných linií jsme kdesi mezi Schrammsteiny našli také 2 měsíce starou mrtvolu.

Na začátku léta se probudila všechna klíšťata v regionu, stále vidím, jak mi Makak ukazuje, jak je trhá a vraždí vlastníma rukama a že přece vůbec nevadí, když kousek parazita zůstane v kůži. V létě tradá tu do Příhraz jindy do českého drsnoskalska, aby člověk nezapomněl, že někde při lezení neplatí „pravidlo tří pevných bodů“, nýbrž jen „pravidlo tří bodů“.

Ale stejně bylo takové vedro, že nemělo smysl jezdit jinam než do Ádru. Širočiny, kdy se u slaňáku cítíš jak po 5 minutách v ringu s Mike Tysonem a rajbáky hladké jak kůže mladé ženy. A když to večer U Tošováka rozjel šovinista na piáno — páni, to byla jízda.

Na konci léta dostal Makak boreliózu, chudák se musel šetřit a zcela mimořádně 5 dní v měsíci nelezl. Taky se s antibiotiky nepouštěl do těžších cest (než devítek).

Na písku platí, že každá cesta má svoje období, kombinace vyschlosti, teploty, slunečního svitu, apod. Ale většině lidí to dojde samo, pocítí-li dyskomfort projíždějící paty-špičky v oslizlé širočině, případně když se zamyslí, proč nemohou v rozehřáté stěně uprostřed léta užmoulat oblá chytátka. Názorným příkladem je dlouhá spára mezi 3. a 4. kroužkem v Hubařské stezce na Zub v Adršpachu. Nevím, kde se tam ta vlhkost bere, ale asi 25 metrů nad zemí je šestimetrový úsek, kde je to mokré snad 350 dní v roce. Dobrých deset metrů nad kruhem. A historka, jak to tam před 30 lety borec, návazaný jen na prsák (kšandičky), opral do třetího, na odvaze také moc nepřidá. Skončil tehdá nohama metr nad zemí, turisti ho nožem odřízli z lana a s přelámanými žebry odvezli rovnou do nemocnice.

Ze stejného soudku je historka, jak za totáče nebyl přístup k materiálu. Dynamická lana byla vzácná jak dneska ženské s logickým uvažováním. A tak prý frajeři namáčeli statická lana přes noc do vody a na nich lezli, že to pak trochu pruží, když se to do něj pošle. Ale jestli je to pravda, to vám nepovím.

Na fesťák do Teplic přijela spousta borců ve značkových lezeckých hadrech a už ve čtvrtek odpoledne vykoupili půlku stánků se značkovými lezeckými hadry. O týden později Jony s Magnuskem krutě ztrestali Skalního muže.

Podzim. Povinná ranní mlha, horký čaj v péřovce, ale jak se vyčasí, stojí to za to. Slunce z posledních sil rozehřeje pískovcové stěny a ty uvolní svou krásnou jemnou vůni. Zbarvené stromy a kupy listí, kterými se člověk brodí k nástupu. Pro mě je to nejlepší doba pro lezení v „teplickejch“ a taky v Sasku.

Na Koupáku chcípl pes, žádný nový nadsamec v kravatě s ulízlou patkou z něj kasíno neudělal, tak snad bude příští rok všechno tak, jak bylo a jak být má. Žlebská jehla, která měla být jen tak z rozmaru stržena, to taky na nějaký čas ustála.

Můj tajný tip pro otrkané pískaře: vyber si v Sasku jakoukoli devítku či VIIIc od Arnolda, která nemá hvězdičku, najdi si v Příhrazích kteroukoli VIIIa-IXa od Špeka, případně v Ádru cokoli od Cikána za VIIIb. Na tyhle cesty určitě nebudeš stát frontu a dobře si zalezeš. Máš zaručený zážitek, který se ti vryje hluboko do paměti a nikdo ti ho nesebere, snad až první mrtvice.

Zima. Milovníci davů jezdí do Jizerek na běžky, milovníci romantiky jezdí do Jizerek hladit v rukavicích omrzlé krystaly a kousavé spáry. Stěhovavé ptactvo mizí do teplých krajů a my bychom ho nejradši následovali. Amerika, Thajsko, Špáňo, Mexiko, Maroko, Austrálie, Jordánsko — každému podle jeho gusta, ale vlastně je jedno kam, hlavně když se tam dá lézt, že ano?

Ale stejně už se těším na první jarní písky. Makak mi bude opět ukazovat, jak se to má dělat s těma klíšťatama. První den budu nadávat, že to usoluje pod nohama a proč jsou ty kruhy daleko od sebe. Ale z vršku věže budu mít nádherný výhled do širokého kraje a bude mi krásně. Holt, jak se ti zadře písek pod kůži, už se ho nezbavíš.