Milý deníčku. Přemýšlím, co napsat, o mém Poprvé. Vzpomínám, co jsem cítila, na co jsem myslela… …když jsme těch sedm dnů kempovali pod Envers. A je to zčásti, jak jsem tušila. Po měsíci si stěží vybavuju bolest nebo únavu. Před očima mám pouze parádní skálu a čirou radost, když lezení odsýpá, jak má. Úžasný výhled z našeho plácku na pruhovaný Mer de Glace, vrcholky Jorasů, séraky pod impozantním Dent du Géant a přísně vyhlížející Petit Dru. Záhadu tří kabinek lanovky stojících pořád na stejném místě. Věčně přítomné slunko, svěží horský vzduch a závany chladu z ledovce, sviště, azalky, vřesy a právě rozkvétající hořce.
Jó, hořce mi taky bylo, jenže jak to, že je to najednou zapomenutý? Vzpomínám.
Týdenní plán kempování pod Envers měl něco do sebe. Za týden, když byl čas na návrat, jsem zapomněla, jaká byla pod Envers cesta, i kolik hodin jsme to vlastně šli, kolik vážily naše krysy a kolik metrů převýšení jsme absolvovali. I co všechno mě pak bolelo, i to, jak se mi popruhy batohu zařezávaly do ramenou a kecky klouzaly na sněhových polích. Zapomněla sem, čím vším jsem mazala kolena, co všechno jsem vlastně mazala i jak se nechtělo ze spacáku první den po příchodu.
Naštěstí to měl Petr podobně. Vyrážíme teda od stanu ve dvanáct a lezeme pouze stometrovou Une guelgue du diable na Premiére Pointe des Nantillons. Moje první lezení v Chamonix! Konečně. Ve skutečnosti nadšení rychle opadá. Už první délka za 6b/6c je těžká. Načervenalá skála smeká a nic nedává zadarmo. Jsem zmatená, jak to, že mě tlačí ruce i nohy v žábách? A jak je to silové! Místo ladnosti dřina. Tohle má být slavná chamonixská žula?
Dole jsme ve čtyři – to je ještě pět hodin světla; ale jestli chceme jít zítra na Fou, měli bysme se sbalit, najíst, vyspat. Dneska teda končíme. U stanu při večeři měníme plán. Budeme pokračovat v aklimatizaci. Dáme zítra něco kratšího a lehčího a Fou bude na programu až po restdayi.
Pohodový budíček v půl sedmé, náš druhý den pod Jehlami lezeme Draculu na Tour Rouge, před námi jedna dvojka, která to ale v půlce vzdává a uhýbá doprava, máme volný manévrovací prostor. Hned v úvodu pro změnu moje první plotna v Chamonix. Podobná bída jako včera se spárou. Naštěstí jsem večer vytunila horské lezečky (zapomněla jsem za pár let, co ležely ladem, že mají urvaná poslední poutka a hůř drží na noze) a během průstupu stěnou vyladila i lezecký styl na místní žule. Nahoře jsme pohodovým tempem ve čtyři. V duchu pískařských zásad lezeme až na úplný vršek. Slanění vychází, bezva rozlézací den.
Večer je ve znamení zítřejšího restdaye. Není třeba spěchat spát, takže koukáme na celovečerní film Měsíc. Je to akční drama. Hrdina se objevuje nečekaně ještě za světla. Je divně bledý. V jednu chvíli se ukryje za hřeben, ale po půl hodině se opět objevuje na opačně straně věže a pak začíná adrenalinová jízda po hraně. Necháváme to rozkoukané, jdeme spát asi po dvou hodinách, rozechvění: jak to dopadne? Já navíc rozechvěná z toho, že zítra je rest day.
Na rest day jsem se těšila. Představovala jsem si, že se vydatně dospím, pak se vyvalím na karimatku před stanem, zacvičím si jógu. Ovívána horským vánkem seběhnu pro vodu, i když to nebude potřeba. A taky se konečně koukneme na chatu, zjistíme ceny a třeba budeme mít štěstí a budou tam mít něco za 7 euro (víc nemáme). Posedíme na terase, tváře vystavíme slunci.
Ze stanu jsem byla proti své vůli vypuzena po deváté strašným vedrem. Venku lehnu na kámen a vydržím se grilovat asi 20 minut. Pak na sebe navleču povinnou vrstvu oblečení proti spálení. Taková opalovačka nemá moc smysl. Nikde kolem není pořádná rovinka, kde by se dalo cvičit. A hlavně je vedro. Nefouká. Přežijeme snídani. Jdeme pro vodu a zabíjíme tak asi hodinu a půl. Najíme se, hurá, další hodina. Konečně je čas vyrazit na chatu. Petr trvá na tom, že si sedneme dovnitř, takže tam s ním asi hodinu klepu kosu. Chata je kamenná a dobře izoluje. Po hodině je zima i Petrovi, můžeme ven. Tři skleničky vína mi nějak stoupají do hlavy (jednu jsme koupili a dvě dostali od Němců, co mířili dolů; děkujeme). Snažíme se dovzdělat náčrtky a průvodci, které se na chatě hromadí, ale dopadá to tak, že si pořád dokola prohlížíme asi sto nákresů Le Marchand de Sable na Tour Rouge a další čtyři místní bestoffky. O moc chytřejší nejsme; Petr marně hledal linku na Charmoz i jiné výzvy. Celí znavení intelektuální činností se kolem páté sesuneme ke stanu. Začíná být lepší podmínka na jógu; ale je to rychlá lekce. Teď už je třeba se sbalit, najíst a jít včas spát. Po deváté večer, když ležíme ve stanu, pomalu chápu, proč mě Petr před rest dayem varoval. Byla to dřina.
S novým poznáním se mi v půl čtvrté překvapivě lehce vstává. Vím, že před sebou nemáme rest day, takže to bude OK. A je. Je to dřina, ale parádní. Lezeme velkou klasiku, Voie Americaine na Aigiulle du Fou. Hodinový přístup přes ledovec, dlouhý kuloár a kolmá, víc než důstojná stěna. Zářezy, sokolíky, spárky. Krásná věž. Jsme vysoko! Koukáme zase na Chamonix, ale jenom chvíli, světla ubývá. Přes všechny nástrahy začínám být unavená až kolem dvanácté v noci, při nekonečném slaňování kuloárem. Buď jsme byli přece jen odpočinutí, nebo funguje adrenalin: Těžká cesta, rychle letící čas, obavy z padajícího kamení (odnesla to Petrova holeň), protestujících kavek a tepla, které se nám na sněhovém poli v kuloáru nehodí do plánu. Měsíc se pomalu posouvá za roh, už nesvítí na Jehly přímo, takže v kuloáru je temno. V mojí hlavě začíná být taky temno. Když jsme konečně na ledovci, je to první vydechnutí. Druhé následuje, když opouštíme ledovec a sundaváme mačky kus od stanu. Zvládli jsme to. U stanu se dívám na mobil – 3:30. Takže na minutu přesně, akce na 24 hodin.
Ale ani odpočinek po zdařilé akci není zadarmo. Petr mě varoval před záděrami; ostatně nebylo třeba, pamatuju si to z Yosemit; takže jsem si při lezení konečky prstů tejpovala. Vydrželo to vždycky tak jednu dvě délky; několikrát jsem tejpku obnovila, ale dávat pořád novou nebyl čas. Přesto se mi daří lůžka prstů uchránit. Ne tak bříška: jsou prolezená a pálí. Další čárou přes rozpočet je záděra na prsteníčku pravé ruky. Napuchlá bříška by se dala ustát, ale záděra pálí tak, že mě nenechá usnout. Prsteníčkem mi jednou za minutu proteče snad všechna krev v těle. Trochu ulevuje kalciovka, ale bojím se, že od ní bude všechno nadosah mastný. Hledám něco, čím bych oteklý prst zchladila, takže zbytek noci si v ruce přehazuju jistící kyblík; otáčím ho vždy vychladlou stranou k prstu. Mohlo by to fungovat jako antistresový míček, ale nefunguje. Tolik si přeju usnout. Je to na jednu stranu fascinující, jak tak maličký kus masa dokáže ovládnout celé tělo; a hlavu. Ale ani tohle myšlenkové cvičení nepomáhá. Každopádně bolest kolem sedmé ráno polevuje, takže dávám spokojené dvě hodiny spánku.
Ráno se oba překvapivě shodneme na tom, že se nám chce lézt. Včerejší den byl dlouhý, ale stěna měla jen 300 metrů, takže jsme tak trochu „nevylezení“ a poslední den chceme strávit ještě na skále. V jednu jsme pod Nantillonem a je to super volba; obě délky Melissy jsou naprosto parádní; oba si je vychutnáváme, není kam spěchat, Petr k sobě dokonce vytahuje batoh, abych mohla lézt nalehko. Ve čtyři se rozhodujeme, jestli pokračovat na vršek cestou Guy Anne „L’insolite“. Máme šanci to stihnout za světla? Domlouváme se, že polezeme do sedmi a pak to obrátíme. Nakonec vylezeme zbylých 9 délek za tři a půl hodiny, v půl osmé začínáme slaňovat a díky Petrově precizní práci s lanem jsme po deváté dole. Nahoře na nás spadlo pár kapek. Překvapeně se rozhlížím kolem a vidím poprvé od našeho příchodu skalní věže obklopené mraky. Je to nezvyklý a přes svoji výstražnost krásný pohled. U večeře tak máme o kulturu postaráno. Nejdřív si dáváme předfilm Oblačnost. Super podívaná. A potom, trochu mimo plán, pouštíme Světla na Gréponu. Ukazuje se ale, že to je seriál, a nejspíš nějaké (fanouškovské?) nonstop promítání, takže zvládneme jen několik dílů a jdem spát. V noci nás budí hustý déšť. Jsme zvědaví, ale líní na to, abychom zjišťovali, jak projekce na Gréponu pokračuje. Každopádně ráno v osm, dvě hodiny po konci deště, je promítací plátno prázdné.
Pomalu balíme. Během dopoledne krátce sprchne, tak si libujeme, jak to máme pěkně načasované. Do Chamonix se nakonec dostáváme za parádního počasí. Jde se celkem dobře. Že by forma? Ale ne. Na žebřících pod Monetevers mě přepadá pocit, že už nemůžu, že musím odpočívat. Nadechuju se, nepřítomně zírám na skálu před sebou. Leze tam mravenec a nese v předních nohách jakousi zelenou larvu, o polovinu větší, než je sám. Zastydím se, a supím dál.
Máme každý jednu hůlku. Asi v půlce sestupu od Montevers si uvědomuju, že tak zatěžuju pořád pravý loket. Taky mě začínají bolet kolena. Ale pořád to jde. Vlastně si libuju, že jsem konečně dostala svoje tělo pod kontrolu. V téhle náladě si v závěrečném klesání po sjezdovce strhávám puchýř pod palcem na pravé noze, posledních pár metrů k autu zatínám zuby a když sundavám boty, koukám na krvavý flek o průměru dvou centimetrů.
Další předpověď na tři dny, co nám zbývají, je nestabilní. Na cestu domů si necháváme doporučit zastávku v Cadares. Jako výlet dobrý, vlastně super, že i přes nepříznivou předpověď a propršenou půlku dne pořád lezeme. Po dvou dnech se ale radši jedeme vykoupat na Rozkoš.
Doma bilancujeme:
Petr 4 kg dolů. Pavlína 2 kg dolů.
Petr tahal vše na prvním, Pavlína se vezla.
Premiére Pointe des Nantillons, Une guelgue du diable, 150m, 4 délky: 6b/c, 6c+, 5c, 5c
Tour Rouge, Dracula, 2899 metrů n. m., 330 m, 10 délek: 6b+, 6c, 6a+, 6a+, 6b, 6a+, 6b, 5c, 6c, 4c; + 3 délky na úplný vršek
Aigiulle du Fou, Voie Americaine (Tom Frost, Stewart Fulton, John Harlin a Gary Hemming, 17., 25–26. 7. 1963), 3501 metrů n. m., kuloár cca 200 m (6 délek, 5 mixových, 1 lezecká), hlavní stěna 300 m, 11 délek: 6c, 7c, 7b, 6b, 6a, 6a+, 6c+, 6b, 6b+, 5+, 5 (podle průvodce MontBlanc SuperCracks); budíček 3:30, na začátku kuloáru cca 5:30; na štandu před začátkem lezení v cca 10:00; začátek lezení cca 11:00; vrchol ve 20:00; zpět na nástupu cca 23:00; opět ve stanu 3:30 přesně (!!), tj. 24:00 hodin
Premiére Pointe des Nantillons, Melissa + Guy Anne „L’insolite“, 2921 metrů n. m., 370 m, 10 délek: 6b+, 7a; 8 délek 5c–6a/6a+
Artikel 5.9.2016. Pavlína.
NEUE KOMMENTARE
Spárka | Stará cesta | Něco jako spára | Údolní hrana - Dolní varianta | Penalta | Něžný barbar | Mezi prsty | Hranou | Zadem | Soumrak agenta Bureše | Meteorický roj | Fyzikální lejno | Drakiáda | Ementál | Saigon | Plácačka | Hodinový hotel | Jihozápadní spára | Logická závislost | Osvobozená domácnost | Horolezecká sedmička | Stíny kapradiny | Taročky | Dagova | Drž tlamajznu | Kamarádská vzpomínka | Zmoklé krovky | Údolní | Kobřiť | Pětková ... kommentare
Das Portal ist nicht nur für die Leute entstanden, sie sich über die Besonderheiten des Sandsteinkletterns in der Umgebung von Police informieren möchten, sondern auch für diejenigen, die sich an den relevanten Informationen über die Routen und Lokalitäten beteiligen möchten. Weitere Informationen über das Projekt.
copyright©2024 PISKARI.CZ
Projekt je spolufinancován z prostředků ERDF prostřednictvím Euroregionu Glacensis v rámci projektu (registrační číslo: CZ.3.22/3.3.02/12.03472)
„Piskari.cz: propagace tradičního pískovcového lezení v Polické pánvi a Górach Stolowych“.