Meteora 2002

V roce se u nás v oddíle objevila nabídka na čtrnáctidenní lezecký zájezd do Meteory, a tak jsme dali dohromady deset borců a dvě borkyně, čímž jsme získali čtvrtinu autobusu a možnost nastupovat v rodném městě tj. v Polici nad Metují. Odjezd byl naplánován na pátek 17. 5. 2002 v 16 hodin z náměstí a tak se taky stalo. Dle rady cestovní kanceláře jsme někteří razili s úhledně sbalenými kufry místo báglů, a hlavně měl každý minimálně jednu bednu proviantu, to abychom jako v tom Řecku netrpěli hlady a někteří i žízní.

Další trasa byla: Adršpach, Trutnov, Praha, Brno, Bratislava, Budapešť, Szeged, Arat, Kalafat, Sofie, Thesaloniki, Kalambaka a konečně taky Kastraki, tož cíl našeho putování. Dle plánu den a půl cesty, ve skutečnosti 50 hodin strávených v autobuse, ale to trochu předbíhám. V Polici jsme se tedy nalodili a vyrazilo se. Již v Praze někteří začali ztrácet paměť a nejlepší výkon je dle mých informaci pět opic za cestu (pan Arab). Až na maďarsko-rumunské hranice šlo všechno hladce, ale pak začali komplikace. V Rumunsku čekačka v autobuse čtyři hodiny okolo poledního, to byl celkem zážitek. Nějaké ty úplatky a jelo se dál. Na bulharských hranicích vážení, a že prej máme nadváhu a musíme zaplatit 1450 USD! Nakonec to spravilo něco přes 100 EUR do kapsy. Další problémy v Bulharsku s policajtama no a pak už jsme konečně byli v Řecku, civilizované to zemi Evropské unie.

Do kempu Vrachos v Kastraki jsme dorazili okolo páté hodiny odpolední, postavili stany a hned vyrazili na obhlídku terénu. Hned nedočkavě osáháváme matroš a zkoušíme jak to jako drží. Teď už můžu říct, že když nezaprší tak celkem dost.

V pondělí ráno vyrážím s Vénou a Sejfym na Heiliggeistwächter cestu Südwestkante za VI-. První dvě dýlky dvojkový až trojkový běh brambořištěm, ale pak se to trochu napřímí a další dýlka je za šest mínus a trochu jsem si zaboudroval kolem jednoho borháku. Přece jen než si člověk zvykne tak to chvíli trvá. Pak jestě vychutnám jednu pětkovou dýlku a jsme nahoře.Trochu překvápko. Vršek je rozměrů tak 10x80 metrů a samozřejmě se slaňuje na druhou stranu do největší džungle. Dole to obnáší 200 metrů roštím a trním, buď naboso nebo v lezečkách zpátky k nástupu. Tak to byla džungle jednání první. V poledne už stojíme pod Traumpfeilerem za V+ na Heiligergeist. Dle průvodce zhruba 250 metrů převážně pětkovýho lezení. Razíme do toho, ale ve třech to jde pomalu a trvá nám to skoro šest hodin. Slanění opět na druhý straně, ale pro změnu je to tak 400 po vršku a skoro kilák spodem. Aspoň jsme už byli prozřetelnější a vzali jsme si sebou sandále. Cestou zpátky pro věci vidíme Ádu, Axmánka a Majkla jak visí v Koutu šílenství, ale na to že je sedm večer a jsou v půlce skoro dvousetmetrový cesty do který nastoupili ve tři tak to nevypadá pro ně moc nadějně. Alespoň Majkloj vysvětlím kudy se slaňuje a jdeme pro věci. Kolem devátý už večeříme v kempu, v dálce hřmí bouřka a Áda a spol. nikde. V deset po nich stále ještě není ani vidu ani slechu. Už jim prorokujeme bivak, ale v jedenáct se hrdinové vrací. Díky mému popisu potmě slanili a bez baterky se dopotáceli do kempu. Tak to byl první den.

V úterý si chci vylézt na Meteoraturm, ale nějak jsme netrefili tu správnou odbočku v křoví a najednou jsme byli u Spindelu. Tak když už jsme tady tak si to teda vylezem zahlásil někdo, tak proč ne. S Ádou se chvíli přemlouváme až vyměknu a nastupuju do Seidener Faden za VII-. Dole trošku převislý, a pak už travers po menších, ale furt dobře jištěný. Jednou si sedám, ale štand na hraně jsem dobojoval. Nahoru pak ještě volím přímou variantu tj. Gordischer Knoten za VI- přes čtyři nýty. Začíná se blížit bouřka, takže Áda dolez nahoru a řekl " Ty už tady tak pěkně sedíš, tak to Vénu odjistíš. Já jedu dolu." A slanil. Bouřka si to naštěstí rozmyslela, takže Prťka, který předtím lezl Kieselroulett za VII se pouští do Via Scorpion, která je čistě za VIII+. A já zatím podnikám lovy beze zbraní na půlmetrovou zelenou ještěrku, která tam pobíhá v křoví. Nakonec se mě zadařilo ji parkrát nafotit a Prťka taky mezitím úspěšně vybojoval vršek. No a pak že teda jdeme na tu Meteoraturm. V mapce dva centimetry přerušovaný čáry, ve skutečnosti brutální trek do kopce, sestup dlouhým kaňonkem a další krpec nahoru. Suma sumárum dvě hodiny chůze v poledním vedru, trním a s veškerou výstrojí. Trochu nevraživě na mě kluci koukali. Navíc Meteoraturm je sice pěkná dominanta, ale trošku zarostlá, takže to vzdáváme a jdeme dál. S Arabem a Sejfym se pouštíme do Rousanoukante za V+ na Kaukasier. Klíčová je poslední dýlka. Pětplus - převislá širočina s jedním nýtem tak v patnácti metrech a navíc trochu lámavá skála. Tak do toho pouštím Araba a jsem rád, že tam se mnou je. Naštěstí jsme měli přítele frendy, tak se to nějak odjistit dalo. Nahoře nenacházím slaňák, takže sjedeme na předposlední štand a z něj na dvou svázaných šedesátkách do neznámé stěny. Čtyři metry nad zemí konec. Začíná opět pršet. Arab to ještě stihnul slézt, já už jsem to spíš sklouznul a Sejfyho už jsme radši chytali. Fakt když trochu zaprší, tak je po srandě a nedá se na těch oblázkách postavit.

Další den razíme se Sejfym na Doupianifels. Pro začátek si dáváme Dickes Ende za VI+. Pěkná čtyřdýlková cesta, kde je težší až posledních dvacet metrů. Áda s Majklem lezou vedle Ostkante za VI. Tou pak s nima společně slaňujeme, cesty si prohodíme a vyběhneme ještě jednou nahoru. No a pak jdeme ještě něco vylézt z druhý strany. Áda mě doporučuje pěkný žlábek Oben ohne za VII- . Prej to si vylez. Nádherný lezení po malinkejch oblázkách. Akorát mě zapoměl říct, že k tomu prvnímu nejtu, který je na zdejší poměry celkem vytaženej asi do šesti nebo sedmi metrů je to takový trošku nepříjemný a dopad taky nic moc. No ale pak už si chrochtám blahem. Dvě dýlky fakt nádhernýho lezení. Můžu doporučit.

Ve čtvrtek ráno jdeme se Sejfym na Zvon vylézt Glockenspiel za VI . Na radu Haryho to v druhý dýlce uhejbám doleva a přes tři nejty to valím přímo na balkon. Teprv později jsem zjistil, že to bylo něco jiného tak za sedm mínus. Ale aspoň jsem si ušetřil travers doprava. V poledne jsme už dole a valíme zpátky do kempu, kde čeká Arab s nímž jsem dohodnutej na Pixary. Impozantní stopadesátimetrovej komín, kterým vede Archimedes za V.

Nádherná exponovaná cesta, která se zase až tak neleze. Na vršku hledáme hodinu a půl marně slaňák, až se nakonec rozhodujeme slanit za keřík do neznáma. Arab jede první a trvá mu to tak půl hodiny. Pak konečně řve volný a já zjištuju, proč mu to tak trvalo. Na konci svázanejch šedesátek přidělal všechny smyčky co jsme měli a i tak to byl solidní seskok. Mě to stálo jednu smyčku nahoře na keříku a hlavně nervy, protože následoval nejhorší sestup co jsem v Meteoře absolvoval. Snad půl kiláku nejhorším trním co jsem zažil, pak kus lesem a další kilák a půl naboso po asfaltce k věcem.

V pátek si dáváme polorestdej. To znamená, že dopoledne se jdeme mrknout do kláštera a odpoledne vylézt Wahnsinnverschneidung (Kout šílenství) za VII- na Heiligergeist.První leze Prťka s Vénou, Arab a já valíme za nima. Ješte jsem dole Araba proškolil jak se dává frend do spáry aby šel vyndat, a pak vyrazil. Samozřejmě jedinej frend kterej dal mezi dva nýty nešel vyndat a musel jsem mu domluvit osmou, kterou jsem použil jako pěstní klín. V další dýlce, když už má Arab tak čtyřicet odlezíno se najednou ozve: "Jéééé, dopr…" a už kolem mě sviští helma, kterou měl vypůjčenou od Broňka. Musím konstatovat že červená Cassida přežije pád ze sto metrů jen s pár škrábanci a mírným naprasknutím. Poslední dýlka, docela solidní žlábek byla dle dohody moje. Když dolezu druhou dýlku k Araboj na štand, tak mám pěkně nakonvíno. Přemlouvám ho, ať to jde místo mě, ale je neoblomnej. Trošku vyklepu, a protože začíná krápat, tak hned vyrážím. Samozřejmě sedám hned o tři metry dál u prvního nejtu a vyklepávám znovu. Pak jsem se nějak rozhejbal a vylez asi půl dýlky, když mě najednou došlo, zrovna mezi dvěma kruhy. Kousek nade mnou byla skoba, tak jsem si řekl, že dolezu k ní a sednu. Sotva jsem do ní cvaknul expresku, zjistil jsem, že se hejbe. Z odpočinku nic nebylo a začalo jít do tuhýho. Buď slézt zpátky a nebo to samý nahoru. Šel jsem radši nahoru a dobře to dopadlo. U kruhu jsem zase pořádně vyklepal, a pak už jsem to dolezl.

V sobotu ráno odjela asi polovina lidí k moři a kdo chtěl, zůstal v Meteoře. Šli jsme si dopoledne nakoupit do Kalambaki a kvečeru vylézt Ohne Vorbehalt za VI- na Doupianifels. Áda tam znechutil lezení Cínoj, když poslední dýlku uhnul do nějaké osmy a Cína nedosáhl z nejtu do nejtu.

V neděli jsem vybral Linie des fallenden Tropfens za VI na Sourloti. Před náma bylo ve stěně už asi jedenáct Řeků, ale když jsme tam byli, tak jsme do toho šli. Drze jsem je předběhl na štandu, kde v té době seděli jen dva. Když za mnou dolejzal Sejfy, tak už tam byli tři a Véna, který lezl za náma ve dvojce s Ádou se musel prodrat chumlem pěti lidí u jednoho kruhu, aby si mohl cvaknout expresku a lézt dál. Pak někdo z vrchu shodil kámen, který trefil jednoho Řeka do ramene a ten, jelikož si myslel že jsem to byl já, málem Sejfyho zabil pohledem. No a pak přišel vrchol výstupu. Na posledním štandu Sejfymu vypadla osma z ruky a po šedesáti metrech letu se odrazila tak maximálně deset metrů od místa, kde seděli a pokračovala dál do údolí. To už Řekové zahlásili ústup a začali slaňovat. A udělali dobře, protože nás pak spláchnul dost silnej liják.

V pondělí, poslední den zájezdu, jsme ještě s Ádou vyrazili na Kumarieskopf vystoupat Härtetest za VI+. Pár dní před náma to lezl Prťka a říkal, že je to pěkný lezení, tak proč ne. První dýlku jdu já. Cvaknu nejt tak v šesti metrech, když cvaknu druhej tak Áda hlásí, že už jsem to měl na zem. Další co vidím je kruh tak patnáct metrů nade mnou. No co, asi to dělali nějaký morálisti. Lezu, lezu a najednou prd a uloupne se mě pod rukou chyt. Nějak jsem to ustál. K poslednímu nejtu tak osm metrů. Dost jednoduchá matematika. Dává to tak šestnáct metrů dršku z kolmýho do položenýho, nebo možná taky na zem. Rozdejchám to, srovnám se, najdu novej chyt, zvedám se a lup. Pod nohou se mě vydrolí tak půl kilo kamení. To už jsem myslel i já, že jdu, ale ještě jsem to udržel. Áda se pak dodatečně přiznal, že mě málem strhnul, jak udělal reflexivně krok dozadu. Dejchám jak ženská při porodu a najednou hle. Tři metry pode mnou a čtyři vlevo je nýt. Zase takový moralisti to nebyli J. Poprvé v životě se mě podařilo cvaknout nýt hodně nízko pod nohou. Pak už jsem tu dýlky dolezl bez nějakých větších komplikací, ale má důvěra ve zdejší materiál utrpěla hodně hluboký šrám. Áda na druhým taky vyndal několik valounků a poslal je do údolí. Pak ho čekala ještě dýlka nahoru. Moc se mu nechtělo a lezl hodně opatrně. Já to za ním překlepal na druhým a byl jsem rád, že to mám za sebou. Následovala ještě super slanění, kde mě pěkně šlehlo lano přes záda a už jsme mazali do kempu.Odpoledne ještě razíme na Ambarii. Áda úspěšně vyndal pár chytů v nějakým sedm mínus a pak z toho radši ustoupil. Lezení jsme zakončili výstupem Schildkrötenpfad za V. Já už jsem radši lezl jen na. Večer jsme tak nějak poseděli do rána, takže jsme zrovna šli fotit východ slunce a zalehli jsme někdy v osm. Na oběd jsme šli do Kalambaki a nakoupili pár piv na cestu. Ve čtyři odpoledne byl odjezd. Dvoudenní cesta zpátky proběhla podobně jako cesta tam. Úplatky, úplatky, úplatky.

Až na tu cestu a organizaci zájezdu to bylo fakt super. Lezení většinou odjištěný jak na vápně, klasifikace tak o stupeň až dva měkčí něž na písku. Pivo mají v Řecku skoro tak dobrý jak v Čechách. Jejich bájný Mythos nám fakt chutnal.

Hans