Meteora 2010

Na lezecký výlet do Meteory už v říjnu nepojedu. Z dvanácti dnů propršelo 6 dní a 11 nocí.

Meteora je známá jako klasická oblast – objevena pískaři, pískařsky odjištěná, mágo má v průvodci zákaz. Až na ten objevitelský čin - opak je pravdou. Místňáci úplně zběsile dojišťují a stejně jako u nás první, co si oblečou je maglajzák. Rovnou říkám, že je stejně jako v Čechách úplně zbytečný. Meteora je krásné lezení pro ženy, jsou to samé položené cesty, kde to chce dobrou gumu na lezečkách. Co neustojíte, to už asi ani neudržíte.

Co jsme lezli: Ostkante na Doupianni – povinná klasika – s dolními dvěma délkami z Ohne Vorbehalt bych to doporučil každému jako první seznamovací cestu. Jako na dalších i tady jsme si s Tondou říkali, že rozdíly mezi délkou za 4 a za 6 (s libovolným znaménkem) nevidíme. Hrana začíná hned u silnice a tak je o víkendech ověšena vůdci s klienty. Další frekventovaná cesta dojištěná pro horoškoly má ze silnice jen o trochu (cca o 20 kroků) delší nástup – Südwestkante (5) na Ambarii. Tím asi končí výčet cest, kde byste mohli čekat frontu (obě to jsou hřebenovky, rychle vysychají a jde na ně nastoupit řekněme do 2 hod. po opravdu silném dešti, v létě bych se nebál vyrazit hned po dešti).

Nekončí ale seznam cest hezkých až krásných – Himmelsleiter na Ypsiloterafels (6) je pěkně vykruhovaná, i když člověk má ještě radost, když si cvakne, takže místy to tak 5m bude. Každopádně je to pevná stěna, která na jihu rychle vysychá (na Ypsiloterafels se leze i Westkante a Danae, předpokládám, že lze počítat s pevnou skálou i v těchto dvou cestách). Na sousední Teufelsturm je potřeba v podrostu hlídat ne úplně zřetelnou odbočku, jinak dorazíte znovu pod Ypsiloteru. Povinná klasika je vylézt na Spidel, taky jedno z míst, kde se někomu po získání vrtačky zatemnil mozek a dojistil způsobem, že s nýtem u ramen cvakáte další nýt.

Papírově nejtěžší věž (podle čísla jediné cesty: 7+) je Fallus. Nehoňte si triko, že jste dali nejhůře dostupný vrchol a vynechte to. Čím lezete výš, tím horší je materiál. Podotýkám, že už na nástupu se to láme. A je to na dvě délky! Vrchol už je jen hromada hlíny, kterou drží pohromadě jen kořeny zpola suchého stromu, o který se slaňuje. I Sasíci uznali, že v takové hromadě sr… slaňák držet nebude. Prostě slanění z Fallu byl jednoznačně nejadrenalinovější zážitek z Meteory – a to jich ještě pár bylo). Na druhou stranu, když už to dáte, máte o vzpomínky nadosmrti postaráno, líčit to budete ještě vnoučatům.

Kolem už zmiňovaného Doupianni dojdete k jednomu z meteorských bobků. Pouhých 35 metrů – Batalogiannifels. Jde o takový místní sportovní sektor. Pan i Pan Toffel se mi hodně líbily. Za sebe můžu doporučit, i když v průvodci ani nemají hvězdičku. Nedaleko je pak Kelch. Vrchol vás na první pohled upoutá – však jsme v knížce na Vorgipfelu našli i pár spolulezců z českých písků. Podle průvodce nejspíš zvolíte k výstupu dvouhvězdičkový Eiertanz jako i všichni výše zmiňovaní. Průvodce popisuje první délku jako klíčovou a lámavou. Opak je pravdou. Skála je pevná a klíčová je až spára v závěrečné délce (ve skutečnosti je popisovaná spára spíš komín). Je to i první cesta, kde jsou nutné pro jištění smyce. A když dolezete na předvrchol, tak to tam i zabalíte, protože se na vás šklebí kulervoucí komín s dlooooouhým přepadem. A to už chce trochu cviku z Ádru.

Hvězdičky u cest vlastně o cestě moc nevypoví. Graue Katze (Nonnenwand) má v průvodci taky dvě. Dvanáct let od posledního přelezu už bych nebyl tak rozhazovačný. První délka (3) měla 1 kroužek, přesto fajn a bezpečné. Druhá za 5- se začala trochu lámat a smyčky se hodily. Třetí byla klíčová – za 7 – a stejně tak supr lámavá. Platí totéž, co na Fallu, když odhodíte viklající se valoun, zlikvidujete !kvalitní! chyt. Ty ostatní totiž ani nečekají, než na ně sáhnete a skáčou dolů samy plné strachu z pouhého vašeho pohledu. Aspoň je dobře vyjištěno. Dolézá se položenou stěnou, která za těch 12 let stačila zarůst dvoucentimetrovým mechovým kobercem. Hledáte-li chyt, zkusmo trháte nějaký mechový bobek – jednou pod ním naleznete valounek, jindy jde skutečně jen o mechový polštář tlustší než okolí. Měli jsme neskutečnou kliku, že jsme tuto cestu lezli jediný den, kdy bylo sucho 36 hodin v kuse. Levitovat v těchto plotnách 15m nad posledním kroužkem v nacucaném mechu by smrdělo průšvihem.

Odradil jsem vás? Přeskočte následujících pár řádků. Herbstkante (Kalambákakopf) – jó, tady mi stříkal adrenalin i z uší. Platí, viz výše, že rozdíl mezi šestkou a čtyřkou v Meteoře prvovýstupci nepoznají. První délka velmi schůdné vynýtované 6+ i s menšími hodinami pod 1.jištěním. Druhá délka začíná blízko nad štandem dvěma nýty blízko u sebe. Pak už využijete všechny smyce, co jich s sebou máte. Uzle jsou tutové, ale odlezy od nich mohou být i dost přes 5m. Herbstkante byla jediná cesta, kde pevného jištění (kruhů, nýtů, boráků) bylo méně než psal průvodce!

Lezení zakončím dvěma chuťovkami. Do Ruck-Zucku (na Kleftogeorgios-Nordgipfel) může nalézt i nováček. Čtyřminuska se čtyřmi kruhy (všechny dodané) polechtá, ale radost bude veliká, i smyce jdou v míře veliké. Bohužel chybí knížka k zápisu. No a bonbonek na závěr – Schweizerkas na Bantowafels. To prostě musíte!!! (jen vás vytočí nýtovací mánie neznámého vrtače, který hodně let po prvovýstupu vrtnul i do několika hodin velkých jako prase)

Praktické info

Co s sebou na lezení: 2x 50m dvojčata/půlky, 15 přes + nějaké zámkovky, smyce všech velikostí (co nejde odsmyčkovat, nejde zajistit ani frendy - to mám z více zdrojů, to není jen můj názor. Údajně s jedinou výjimkou – Wahnsinnverschneidung na Heiliger Geista, jak mi psal tehdy Hans). Průvodce Meteora Band 1,2 (na sekretariátu ČHS na Strahově).

Kultura: prší? Restday? Tak to asi navštívíte kláštery. Varlaam je zadara, ostatních pět má vstup 2 €. Nejméně Metamorfosis byste ještě navštívit měli! Stále prší a všech šest klášterů jste už navštívili? Nejezděte do Trikaly (okresní město), za války ji Němci srovnali se zemí, vyražte do Joaniny. Čtyři hodiny celkem v autobuse (dvě tam, dvě zpět), ale stojí za to.

Ubytování: snad mluvím i za Tondu – žádný kemp, ale najít nějakou starou mnišskou celu – jste v suchu, máte soukromí, zbývají Éčka na útratu. Samá pozitiva. Pitná voda teče z kohoutu hned na prvním náměstí, když zamíříte z nádraží nejbližší cestou pod věže (tj. z nádraží kolmo přes hlavní a u červeného supermarketu šikmo doleva). Nebo vám natočí Theo, jehož gyrosárna s rožněnými masy je na hlavní ulici cca 20 metrů z náměstí směr Trikala na levé straně. Lepší gyros (vepřový) než u Thea jsme za 14 dní v Řecku nejedli.

Nákupy: nejlevněji v Carefouru – od Thea ještě pár kroků na další křižovatku a doleva. Místní produkty nejlépe každý pátek na trzích (z náměstí uličkami vzhůru). Ovoce (fíky, granátové jablko, víno, kakichurma) za pět prstů, roste divoce.

Co závěrem? Možná, že se v dnešním krizovém Řecku něco změnilo, že už nelezou s pytlíkem na zadku, anebo k Theovi už nechodí na rožněné maso davy, ale upřímně? Tomu já nevěřím.

Šáfa

P.S. Nikdo to neví, nikdo vám s tím neporadí, ale kolem Meteory jsou i vápencové sportovní oblasti (průvodce na vápno v Meteoře], v dešti jde lézt dokonce v převisech po krápnících. Tohle já tehdy vědět ...