Ádr — školka k nezaplacení

Je tomu již pár let (možná pár a půl), když jsem se konečně dostal do skal poprvý s lanem jako náctiletý puberťák, pln očekávání. O půl osmé zvoní budík, po opici z tanečních jsem doběhl na vlak a už hurá Teplickým expresem směr Adršpach. Cestou klasická rozprava: "Tak co dneska polezem?" "Nevim... Něco najdem..." Však to známe ;-) Nakonec jsme dospěli k závěru, že půjdeme poprvý do VELKÝHO ÁDRU. Ty dvě slova nám zněla v ušich. Konec konců, každý z náš už jednu pětku na Křižáku vytáh, máme lano, pár smyček a kámoš má dokonce pět presek. Je to jasný, jsme horolezci, jdeme tam.

Dobrý starší kamarád nám s dobrým úmyslem poradil Starou cestu na Orlí hnízdo, za V. Že prej to lezl, když začínal, ať si to někdy zkusíme (asi netušil, že se na to pustíme hned druhý den, jako na jednu další cestu, ale o tom za chvíli). Zašli jsme do útrob Orlího hnízda, střihli si a už to kamarád valí směr kruh. Na hlavu se mi sypou hromady písku a po dobytí kruhu asi v pěti metrech a vyhrabání jednoho kolečka písku mě pouští dopředu, ať to prý zkusím. Zkouším, zkouším, padám, ale pětka ne a ne pustit. Co se dá dělat, náš první pytel. Možná jsem z něj měl i radost. Byl to zážitek. :-)

Důkladně posvačíme a už si to štrádujem pod Zrzka. Východní cesta za V snad bude lepší. První soukací komínek až k borovici si užívám na zadním konci lana. První komín, dal mi hold zabrat. Při dolézání na plošinu připomínám svým klepáním spíše drahýho psa, než horolezce, za kterého jsem se ještě ve vlaku považoval. Dále vede koutová spára. Převážu si osmu na sedáku, nacvakám pár presek a vezmu nějakou tu smyčku, že to určitě zajistím. Na rameni se mi houpe bambule, na kterou spoléhám. Rychle do spáry, než si to rozmyslím. Už jsem jednou nohou uvnitř a rukama objímám pilíř. Jak se dává žába nebo dokonce pěst, o tom nemám ani tušení. Prostě spárař jak vyšitej. Udělám dva kroky a že si zajistím. Bambule samozřejmě nedrží, tak začnu nervóznět. Nakonec opět připomínám pražského krysaříka a s vyděšeným pohledem hlásím, že se vrátím. Ozve se odpověď: "Jak vrátíš? Ses posr..... ne? To spadneš!" Tak se zkusím uklidnit pohledem do vykulených očí jističe a sunu se dál, srdce tluče 200x/s a svěrače pracují naplno. Najednou chytám madlo a ozývá se pochybný výkřik skalním městem. Pak už jsem nervama vydržet při lehkém výlezu na vršek a první adršpašská věž patří jen a jen nám. Doberu a při podání ruky mám pocit, že v tu chvíli stojíme na vršku K2 nebo alespoň Matterhornu. Následuje slaní a dobíhání vlaku zpět domů.

Když jsem lezl cestu asi za rok a půl, přišla mi úplně v pohodě a dokonce i hezká. Ale tehdy to byl zážitek, který si nikde jinde nekoupím. Dalo by se říci, že jsem patřil do lezecké školky, ale myslím, že jsem měl toho nejlepšího učitele a jsem za něj vděčný. Jmenoval se Adršpach a od té doby jsem mu naprosto propad. Kouzlu velkých pískovcových věží a klasických výstupů, které nejsou jen gymnastickým cvičením.

Každý si leze na svůj "Everest". Něčí je osm kilometrů vysoko, něčí je velký jako Sněžka, na některý vede Xb a na něčí třeba trojka, ale každý z nich je největší.

Svojí vzpomínkovou slohovou práci bych zakončil citátem, kdesi opsaným: "Lepší je opotřebovat se, než zrezivět..."