Je začátek dubna 2013, jedeme z jednoho z posledních letošních výjezdů na běžky do Krkonoš, stavujeme se u Iwoše ve Vrchlabí. V útulném zahradním domku hoří kamna, pes se k nám tulí a vzniká plán, že si s Iwošem každý z nás letos vyleze Pískomila někde, kde to dobře neznáme a máme co objevovat. Nějak na tyhle výzvy slyším. Takže v půlce července tlačím na Petra s přáním, jako první vylézt Pískomila tam, kde to máme nejradši, v Ádru. Petr mému nátlaku nakonec podléhá, teda hlavně proto, že červenec je nějak moc teplý a vážnější výstupy (pro něj) je stejně třeba odložit.
Je neděle, druhá půlka července. V půl sedmé jsme pod Hadí. Dubčekova spára ve mně dosud vyvolávala respekt a dlouho jsem ji odkládala, ale po prvních metrech jsem docela klidná. Utěšuje mě, že nejtěžší měl být začátek širočiny, a když ho celkem v pohodě přelézám, cítím se neohroženě. Pod kruhem dávám kindr a smyčku do vedlejší spárky, nad kruhem jde taky jištění. Jsme na vrchu, je pořád brzo ráno, parádní ticho. Pokračujeme podle plánu.
V narovnání Faraonovy hrany mám dva roky starý pytel, nedokázala jsem se odhodlat k silovému kroku pod kruhem. Teď to taky vypadá, že akce brzo skončí; a s tím i celý dnešní Pískomil, běží mi hlavou. Ovšem běžně nemluvný Petr pronese jedno z mála svých slov, aby mě povzbudil. Taková výřečnost a podpora mě nakopne, cvakám kruh. Asi v polovině hrany je pár jemných kroků, vím, že jindy bych tu přešlapovala, teď se mi daří se zklidnit celkem rychle. Nějak zázračně zafunguje vědomí, že mám před sebou cíl, který si chci splnit. Stejně mi Hrana přijde na „populárku“ výživná. Nebo prostě zůstanu v Ádru vždycky jenom sváteční lezkyní.
Další na řadě jsou Rumové pralinky. Spáru jsem už loni lezla na druhém, šlo to, ale říkala jsem si tehdy, že na prvním bych se v tom asi klepala. A zároveň, že bych ji ráda někdy vytáhla. Ke zopakování mám záminku — polezu variantu. Deflorace nevede nahoře venkem, ale úzkým komínem. Jsem skálopevně přesvědčená, že prolezu. V rozšíření dole založím velkého kindra, v širší pasáži mám asi výhodu, že se tam dobře vejdu, protože to chce jen pár pohybů a jsem v dobré žábě. Míjím kruh, provazuju hodiny a zalézám do komína. Nejde to. Zkouším znovu, pak sundávám sedák, vážu lano kolem pasu, ale stejně to nejde. Chybí mi nějaký grif, nebo jen přebývají kila? Poraženě dolézám venkem. Z Pralinek mám radost, ale teď fakt nevím, jestli prolezu tunelem v Krakonošově sedátku...
Druhý pytel, který mám dneska v plánu sundat, je Železné přátelství na Kamarádskou. Ve spárách mám ještě jakousi jistotu, ale rajbas, to je jiná, stíhuju se před cestou. Nalézám, první, druhý kruh, nad třetím nejtěžší místo, sem nahoře na pilíři, v euforii se chvíli motám, než mi dojde, že je tam slaňák. Už je tu Petr, zbývá vrcholový rajbas za V. Už jsem ho na prvním lezla, ale stejně se na chvilku zarazím; některé adršpašské špeky asi nikdy úplně nerozdýchám. Jenže dneska mám cíl, uvědomím si, Petr překvapivě opět povzbudí, asi ho to začíná bavit či co, takže váhání je jen krátký, pár kroků v rajbasu a zápis do vrcholovky.
Zbývají dvě „moje“ cesty, Jižní sokolík na Prince jsem předtím nikdy neviděla, doufám, že komentáře ostatních nelhaly a cesta je opravdu pohodové VIIa. Je. Několik trochu silovějších kroků v užším místě spáry, dobré smyčky, vršek. Poslední cíl je hned naproti, Údolní varianta Staré cesty na Krále, dominant se nebojíme. Chvíli hledáme nástup, prosoukám se jím, štanduju u prvního kruhu Staré cesty. Společnost nám dělají kluci ve Svatováclavské. Jinak jsme si až doteď lezli sami.
Jsme pod Králem, jsou tři hodiny a na řadě je Petr a jeho pět cest. Pokračujeme na sever a začínáme na Dvorské. Nad druhým kruhem Nekonečného příběhu se Petr s pomocí gravitace vrací, ale nezastaví ho teplo, nánosy magnézia v populární cestě ani bouldřík u čtvrtého kruhu. Kroky jsou to parádní, pěkný stěnový lezení. Chybí vrcholovka a s ní rituál zápisu, sport, jak má být.
V poklusu míříme zpátky, v plánu je Starosta. U Krakonošova parku míjíme Věž přátelství s rajbasem Zmýlená neplatí, Petr ho ještě nelezl. Dlouho se nerozhodujeme. BM Háro na Starostu by bylo s opalovačkou a se štandem, času už moc nemáme a teplo je nám i tak dost. Zmýlená je super rajbasové lezení přes pět kruhů. Prostoupila jsem ji na prvním před pár lety. Letos je to ale jiný kafe — skála je ve stínu a příroda hraje, nedá se to srovnat, představuju si, co bych tu dělala dnes. Mělo by se to lézt častěji... Na druhým se mi ale daří čistě až k pointě nad pátým kruhem v podobě stavění, stejně jako Petrovi.
Můžeme pokračovat v návratu na místo činu, je sedm, jsme zase v Jezerce, pod Studentem. Petr ještě nelezl diretku Rangers. Já jsem ji už lezla, ale na tuhle cestu se těším, je to jeden z místních klenotů a tak ráda bych si ho někdy vytáhla (ach, sladké sny), že mi nevadí, lézt ho znovu na druhém, hrdost nehrdost. Naopak, dobrá příležitost zjistit, jak na tom jsem. Petr vyběhne nahoru. Já se vydávám za ním. Dole jednou odpadnu. V žábě ke kruhu mi, jak jinak, natéká a nad kruhem zjišťuju, že po vylezení osmi cest v Ádru není nejpříhodnější testovat ladnost pohybu v širočinách. Leje ze mě a mám co dělat. No, aspoň můžu dál snít svoje sny.
Asi v osm jsme dole, další v plánu byla Eliška, ale nechceme riskovat, že zatmíme. Hned naproti je krátká kolmá stěnka, Politický reparát za VIIIb na Brouka. Má to být výhra v našem plánu, ale mnohem spíš... je to kotel. Stěží Reparát za Petrem zkrokuju, s jasnou myšlenkou, že Nekonečný příběh je proti tomuhle boulderingu stěnová procházka. Zachraňují to madla ve výlezu, v knížce nacházíme název Politika pro každého, cesta ale nejspíš pro každého není.
Chybí třešinka na dortu, zdá se to nemožné, ale Petr ještě nelezl jeden z největších adršpašských hitů posledních let, Bačkorkaz. Poslední vyvrcholení, scházíme a už za šera balíme. Je půl desáté, vylezli jsme v Ádru jedenáct cest od šestky po devítku.
To je čtvrtina toho, co jsem tu vylezla za celé čtyři letošní měsíce, můžu bilancovat o pár měsíců později. Povedený den ve slabé sezóně? Nebo prostě klasika?
Za čtrnáct dní pak vychází domluva s Iwošem, je šílený vedro, vstáváme v půl páté na Bišíku a jdeme objevovat Supky. Přímo úměrně teplu otevírá Iwoš první pivo po deváté, o něco později se k nám připojuje Tomáš z vrchlabského oddílu a občas si za námi něco vyleze. V pohodovém tempu si připisujeme i jeden prvovýstup. Pískomila ulovíme v půl desáté, opět už za tmy. Iwoš je ze mě místy trochu nešťastný, v euforii z nové oblasti se vrhám do několika osmiček, které nevylézám, takže se zdržujeme, nakonec ale potřebných šestnáct cest máme a k autům trefíme i ve tmě.
Tímto bych ráda zvolala — Hoši děkujeme! Viva Pískomil.
Článek byl publikován 4.2.2014. Další články, fotky, komentáře, které má ve sbírce Pavlína.
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
Schodnicová | Není prach, není strach | Dokončená | Návrat dravců | Spárka | Stará cesta | Něco jako spára | Údolní hrana - Dolní varianta | Penalta | Něžný barbar | Mezi prsty | Hranou | Zadem | Soumrak agenta Bureše | Meteorický roj | Fyzikální lejno | Drakiáda | Ementál | Saigon | Plácačka | Hodinový hotel | Jihozápadní spára | Logická závislost | Osvobozená domácnost | Horolezecká sedmička | Stíny kapradiny | Taročky | Dagova | Drž tlamajznu | Kamarádská vzpomínka ... další komentáře
Portál vznikl pro lidi, kteří se nejen chtějí informovat o specifickém pískovcovém lezení v Polické pánvi, ale i pro ty, kdo se na relevantních informacích o cestách a lokalitách chtějí podílet. Další informace o nás.
copyright©2024 PISKARI.CZ
Projekt je spolufinancován z prostředků ERDF prostřednictvím Euroregionu Glacensis v rámci projektu (registrační číslo: CZ.3.22/3.3.02/12.03472)
„Piskari.cz: propagace tradičního pískovcového lezení v Polické pánvi a Górach Stolowych“.