Červo

Marošova poslední návštěva Ádru. Těšila jsem se, že si o ní přečtu na jejich oddílovém webu, tak jako jsem sledovala jeho lezení v desítkách článků předtím. Jak by mě mohlo napadnout, že o ní budu psát já? Taky to nedává smysl, můj styl je strohý a postrádá hloubku. To v jeho textech bylo možné číst silný vztah k horám, lezení, tradici. Když jsem ho ještě neznala osobně, čekala jsem, že stejně barvitě bude o lezení mluvit. Maroš však ve skalách prostě lezl. Loni na podzim, kdy jsme se na společném lezení domluvili poprvé, mě to trochu mátlo. Letos na přelomu května a června jsem se utvrdila v tom, že jsem našla parťáka, neúnavného, zapáleného, za kterým si vylezu ještě spoustu ádrovských klasik, na které si sama netroufnu. Je to ale jinak. Nezbývá mi, než s respektem přijmout Marošovo rozhodnutí jít lézt tam, kam se vydal; a pak taky zkusit udržet co nejostřejší vzpomínku.

Přijel na víkend, odjel po osmi dnech. Když mi v půlce týdne píše, jestli nepůjdu lézt, podivuju se, měl být dávno pryč. Pro Maroše je to jasné – proč by odjížděl, když počasí přeje. Každý, kdo kdy v Ádru intenzivně lezl tři dny za sebou, pochopí, když mě udivuje, že během těch osmi neměl žádný restday. Poté, co jsme v sobotu dali šest a v neděli další čtyři cesty, ke kterým přidal ještě tři solo, pokračoval v podobném duchu zbytek týdne. Víc než třicítka cest, mezi nimi třeba Kočičí balet na Štěpánku, Dokončená na Svini, Přízemní komplikace, Klepetice, Modrá spára na Poměnku, Lámání údů, Obušku z mošny ven, vše završeno Hubařskou na Zub!

Když neměl s kým lézt, šel solo. Valil ve stěně ale i pod skalou. Nešlo přehlédnout návyky z lezení v horách – nerozhoduje se dlouho, všechno řeší rychle. Nevadí mu odlezy, rajbasové dolezy ani nejrůznější spárové triky. Skvěle se orientuje; Ádr zná, ale taky v něm umí číst. Vtipkuju, že před lezením Klepetice se převlíká z trenek do trenek – kdo v poslední době viděl Marošovy lezecké tepláky, teda tu slabou půlku, co z nich zbyla, ví, o čem mluvím. Vykřičníkovou Klepetici leze v tričku a v těch roztrhaných teplácích. Došlo mi, že skálu musím cítit, říká. Oproti lezeckým začátkům v Ádru, které znám z fotek, už s sebou bere jen minimum smyček. Leze bez rukavic, bez hádinek. Má zajímavý styl, je spíš venku než uvnitř spáry, ale leze na jistotu, s převahou.

Horský styl má i svoje nevýhody, někdy je na palici, když dolézá až, kam to jde, a na druhém pak řeším velký průvěs nebo laboruju v nepříjemném rajbasu s rizikem odletu do komína. Asi to prostě nejde tak snadno přepnout… Taky dumám nad tím, že by mohl být větší gentleman; lezu na druhém, a většinou to vychází, že slaňuju druhá, takže stahuju a motám lano. Jasně, je to férový, parťácký přístup. Jenže když dorazím pod nástup, Maroš už je sbalený, dojídá tyčku a je ready vyrazit. Hrdost mi nedá, neskuhrám, balím a svačinu ukusuju v poklusu k další cestě. Vždyť s kým se mi to zase poštěstí, využít lezecký den takhle naplno? Zároveň bez stresu nebo přehnaných ambicí. V poslední společný den jsem domluvená s Vojtou, Maroš se k nám přidává. V pohodě počká, než si vylezeme na Rádžu, chtěla jsem si něco vytáhnout. Mezitím prozkoumá skály kolem. Obušku z mošny ven pak vyleze během chvíle opět ve skvělém stylu, v triku, bez rukavic, bez smyčky. Další cestu mě zas nechá jít na prvním…

V Ádru měl jeden ze svých lezeckých domovů. V neděli 1. července lezeme s Markétkou na Titana Zaprášenou. Když se zapisujeme do vrcholovky, myslím na to, jak se tahle Kokšova linka bude Marošovi líbit. Do sbírky cest Karla Hauschkeho, alias Kokši, už mu jich zbývalo jen pár, a to jen v „červencových“ oblastech. Ostatně otvírání oblastí až v létě, které tráví v Alpách, bylo jedním z témat, ke kterému jsme se při rozhovorech vraceli… Prohlížím si Ádr z Titana a ani náhodou mě nenapadá, že by se někde mohl psát úplně jiný scénář. Že Maroš už Kokšu nezkompletuje. Díky Červo! Naučil jsi mě dívat se na lezení v Adršpachu zase jinýma očima; to se nezapomíná.

Pavlína

---

Ve stínu už bylo vlhko, přeci jen půlka října pryč. Občas padlo nějaké nezbytné slovo, jinak ticho posílené všedním podzimním dnem. Cestou do skal jsem si chvílemi nebyl jistý, jestli bych neměl projevit více snahy o konverzaci, ale nabyl jsem pocitu, že netřeba. Pak jsme začali lízt. Bez prostojů, bez zbytečných keců. Promlouval pohyb, společný lezení na stejné vlně.

Vždycky mě dostával svým listem vylezených linií za těch pár dní jeho návštěvy ze Slovenska. Některé z nich patří k TOP tradičních cest tady u nás. Nasazení a dravost smíšená s respektem, se kterými vyrážel do útoku, mi byly sympatické.

Maroš aka Červo zůstal nezvěstný ve stěně Brenvy (Mont Blancu). V neděli 1. července 2018 se vydal vstříc Major route, do Chamonix se už nevrátil.

Jony