Akce Bonbonek

Zadání úkolu znělo jasně – přetlouct Bonbonek. Nevelká věž ve Vstupním obvodu, hned na začátku široké cesty v kopečku, kde je kumulace turistů zajištěna. Problém Bonbonku tkví v tom, že na něj vedou jen dvě cesty – Bíbův sen od Volhejna, Mocka a Kožíka s Cikánem za VIIIc, vábně zrovna nevypadá a kamarád tam pověsil pár dní předtím zrovna pytel, takže zbývala Chuťovka za VIIb od Rusýho a Vojtka z roku 1966. Když se pod to člověk postaví, ihned pozná, v čem tak může být první problém, druhý není naštěstí vidět. Jde o samotný nástup, dnes problematický. Chybí tam minimálně metr půdy a navíc tam stavěli, zem je svažitá. Nastupuje se v podstatě přímo z turistické cesty. Skála solivá, čistě nepřipadalo v úvahu.

Byli jsme čtyři: Hans (vazoun), Jarda (specialista na stěnky a nečekaný hlášení „sedám“), Daw (simulant přes nevyndané železo v klíční kosti) a já. Už nevím, jak k tomu došlo, ale jako aktér prvního a zároveň jediného kruhu byl zvolen Jarda. Stavění v podobě pyramidy 2 + 1 + 1. Hans a Daw utvořili základ, Daw vlevo, aby neskřípalo železo, dělá pak hrozný ksichty a nedá se na to koukat. Hansova ramena a lýtka to jistila. Druhé patro já. Turisti se začali zastavovat a přihlížet. Tušili divadlo. Řada přišla na Jardu. Pravděpodobně zas tolik zkušeností s takovým stavěním neměl, protože za mě rval, jako kdybych tam byl snad přibitý. Skoro to vyšlo. Hansovi ustřelila noha a turisti civěli na hromadu čtyř těl s Hansem vespod. Přihlížející probral z šoku až neřízený smích. Daw měl železo na svým místě, jelo se dál. Případné další podsmeknutí jsme pojistili Hansovým přismyčkováním ke kořenu. Stavění už bylo nacvičené, takže to šlo ráz na ráz a Jardu se nám podařilo vysadit do stěny.

Ihned jsme se dekovali a čekali, co bude. Teď šlo o nepříjemný vzestupný traverz ke spárce a tou dál za hranu ke kruhu. Evidentně to nebylo zadarmo. Jarda tam stál na místě a občas přešlápl. Po chvíli začal něco o tom, že by chtěl dolů. Vzhledem k tomu, že ještě nic nepředvedl, nepřipadalo v úvahu. Jeho nervozita začala viditelně stoupat. Snažili jsme se ho uklidnit, ať zhluboka dýchá a ať to zkusí. Po chvíli už prosil, že to asi nechápeme, ale že chce fakt sundat. Nedal se přesvědčit. Nakonec jsme museli znovu na sebe a pomoct mu na zem. No, to člověka nepovzbudí, další na řadě jsem byl já. Následující stavění proběhlo hladce, pouze Jarda by měl jíst více bůčku, protože se dost chvěl, ale třeba to bylo vzrušením.

Těch pár kroků do spáry opravdu nebylo příjemných. Spárkou, místy lámavou, jsem se dostal ke kruhu. Nadlezl jsem jej a mrknul, v čem je druhý problém. V průvodci totiž píší - od kruhu stěnou k římse, v ní stavění, a stěnou na vrchol. Římsa tam byla a chyty v ní ne. Stupy na nohy se daly najít. Vrátil jsem se ke kruhu a dobral pojistku Hanse. Každý měl své lano, v kruhu dvě karabiny a lezli jsme za sebou do římsy. Hoši dole jistili, neviděli a ani moc netušili, která bije. Hans bez zbytečných průtahů vtěsnal svý mohutný tlapy na pěst do římsy a bylo jasné, že zbytek je na mně. Náročnost na psychiku vzrostla. Vrcholové břicho bylo špinavé, lišejník kam se člověk podívá a čas k laborování na Hansových ramenech proklatě krátký. Po upozornění, že už to dlouho jeho lýtka nevydrží, jsem se nadechl a bylo fajn. Hans si mohl za chvilku v klidu vyklepat namožená lýtka. Dobrali jsme zbytek týmu, přetloukli vrcholové zařízení, zjistili, že náš přelez je významně nízký a šli na pivo. A to se vyplatí.