Ach ty baby, aneb důvěřuj ale prověřuj

Bylo to někdy v 90 tých letech min. století na Brnčálce v Tatrách. Je pozdní odpoledne a s Lojzíkem sedíme u pivka v jídelně. Máme vylezeno a tak se jen tak líně tetelíme. V tom zaslechneme zvenčí vzrušené hlasy a někdo oznamuje, že naproti v sev. stěně Kežmaráku spadla nějaká holka. Bylo to v c. Sczepanských, je to taková diagonála a v nejtěžším místě se traverzuje přes zamrzlý Bocekův ledopád. To místo je oklasifikováno za IV a je to fakt lehký. Ta první to traverzla a udělala štand a ta druhá v tom traverzu upadla a hodila pěknýho pendla. Nějaký kluci běželi pod stěnu ale mezi tím si holky poradily a ta co byla na štandu a zachytila pád tak ta se spustila níž k tý co upadla. Z toho místa založily slanění a svázaly obě jednoduchá lana a napevno slanili až na zem tj. více jak 100 m. Takže žádná záchranka nebyla nutná. Po příchodu na chatu začaly holky loudit, zda by jim někdo ty lana a karabinu nesundal a nenechal to u chataře, že musí ještě ten večer odjet a příště si to vyzvednou. Tak přišly až k našemu stolu a my jsme se chytli a že teda jo, že to sundáme a holky zase že díky díky díky. Druhý den jsme došli s Lojzíkem k tomu lanu, viselo z převisu vedle Bocekova ledopádu. Nasadil jsem kouzelná šplhátka a jako na instruktážáku se jal jet hore. Ještě převisek a různé opičky a pak jsem to uviděl. Karabina s lany byla cvaklá v takové staré plechové skobě, zřejmě staré ůčko, jedno oko chybělo a to druhé bylo prasklé a ještě rozšklebené. Ty holky asi opravdu spěchaly. Zespoda se pořád ozýval Lojzík a co že tam tak dlouho dělám. Stálo mě to 2 své skoby, nervy, ale hlavně to dobře dopadlo, ty holky jsem už od té doby neviděl.

Broněk