CS PL DE

 

---

Historie lezení na Ostaši

Prvními lidmi, kteří se procházeli po vrcholcích ostašských věží byli jistě místní chlapci, kteří zdolávali menší věže jednoduchými komínovými cestami. O těchto začátcích samozřejmě nemáme žádné zprávy a jistě ani nemá cenu se jimi zaobírat.

První, opravdu horolezecké výstupy v této oblasti byly provedeny saskými lezci až ve třicátých letech 20. století. Sasové tehdy často jezdívali objevovat v té době ještě nedotčené velikány Adršpašsko-Teplických skal. 18. července 1939 několik z nich, organizovaných v klubu Kletterklub Kesseltürmer (KKK) dorazilo až na stolovou horu Ostaš, kde prokazatelně vylezli věž Cikánku Starou cestou, klasifikovanou jako VIIb (Sasko). (Kadlec, 1996)

Těmito lezci byli Paul Hofmann, Helmut Hofmann a Alfred Herrmann, "který je mimo jiné autorem známé údolní cesty na saskou Barbarine z 8. července 1924. Zúčastnil se prvovýstupu na Lucifera v Broumovských stěnách (29. května 1939) a byl i při výstupu Náhorní cestou na Orla v Adršpachu." (Kadlec, 1996, str. 6)

Dalšími věžemi, které byly těmito lezci také zlezeny, jsou Budík a Sokol. Písemný důkaz bohužel nemáme žádný, mnohé však poodkrývá popis domnělého prvovýstupu na Budíka náchodskými lezci v květnu 1944: "K nemalé radosti obou (Kršiak a Samek), objevili slaňovák ve dřevě, vlastně kruh. Je to museální kousek, ale přes své stáří koná věrné služby všem. V blízkosti slaňováku našli vytesány tři velká K. Později bylo zjištěno, že značí zkratku Kletter-Klub-Kesseltürmer." (Pechr, 1944, str. 10-11)

Období náchodských lezců

Po prvotní horolezecké aktivitě ze strany saských lezců Ostaš na několik let osiřela. Změna nastala až první neděli po velikonočních svátcích roku 1944. V tento den kolem druhé hodiny odpolední se před kinem Lido v Náchodě sešla skupina šesti mladých lidí, která se rozhodla vypravit na výlet právě na stolovou horu Ostaš. Byli mezi nimi i Antonín Baudyš a Zdeněk Pechr, kteří byli na zdařilém výletě natolik uchváceni ostašskými skalami a tamějšími lezeckými možnostmi, že už následujícího týdne uspořádali další výlet na Ostaš, na který přizvali i Vladimíra "Křandu" Kršiaka, Vladimíra "Šusáka" Samka a Otomara Beneše. Tentokrát už měl výlet vyloženě lezecký charakter. Kršiak a Samek měli s lezením osobní zkušenosti, proto vyzbrojeni novým lanem, několika smyčkami a skobami a snad jednou karabinou začali zbylé členy skupiny zaučovat do lezeckých dovedností. (Pechr, 1944)

Z nedělních výletů na Ostaš se posléze stala tradice. Skupina se časem rozrůstala o nové členy, z nichž je na místě jmenovat především Vladimíra Škaroupku, Františka "Dodu" Dolečka a bratry Miloslava a Zdeňka Jirkovy. Aby tak početná skupina lezců mohla pokračovat ve své práci, bylo třeba organizace. Proto se dne 9. června 1944 zástupci lezců A. Baudyš a O. Beneš zúčastnili výborové schůze Klubu českých turistů v Náchodě, aby na ní přednesli návrh na přijetí osmnácti lezců do klubu a na vznik zvláštního oddílu horolezců. Návrh byl s velkým zájmem o tuto činnost přijat a tak od tohoto data můžeme na Ostaši sledovat už organizovanou horolezeckou aktivitu. (Pechr, 1944)

Se založením horolezeckého oddílu se náchodským lezcům otevřely nové možnosti. Společně například uskutečnili oddílový zájezd na Hrubou skálu, nebo se také seznámili s již zkušenými lezci, od kterých se jim jistě dostalo potřebných rad a informací. Mimo Hrubé skály se poprvé dostali i do Adršpachu. Dnes se nám to nezdá žádným problémem, ale tehdy za války byly Adršpach i Teplice nad Metují jakožto sudetské obce součástí německé Třetí říše, a tudíž byl pro občany Protektorátu do tamějších skal poněkud obtížnější přístup. Dokonce i Ostaš měl určitá omezení. Mezi Horním a Dolním labyrintem procházela protektorátní hranice, takže horní partie Ostaše byly pro naše lezce nedostupné. Přesto i zde vylezli ještě do konce války několik dominantních věží. (Pechr, 1944, Kadlec, 1996)

Koncem června 1944 byl na Ostaši proveden na místní poměry neobvyklý prvovýstup. Zkušený horolezec K. Vydra z KAČ (Klubu alpistů českých) Hořice tehdy za přítomnosti Kršiaka a M. Jirky vystoupil na Rukavici. Při prvovýstupu Vydra zatloukl dohromady osm skob, avšak kruh osadil pouze jediný a to dosti vysoko. Podle jeho slov proto, „aby pro obyčejné smrtelníky nebyl dosažitelný". (Pechr, 1944, str. 59) Jestliže se pak do pěti let nedokázal ke kruhu nikdo dostat, byla to tzv. pálená sedma. Tato obtížná cesta se i dnes jmenuje "Pálená". V tehdejší uzavřené klasifikační stupnici to byl skutečně sedmý stupeň obtížnosti. V dnešní saské stupnici je cesta ohodnocena jako VIIIb, což je na rok 1944 úctyhodný výkon. (Kadlec 1996)

Avšak nebyl to jen Vydra, kdo v tomtéž roce provedl na Ostaši mimořádně obtížný prvovýstup. Lezecká úroveň náchodských lezců se během jediného roku natolik zvýšila, že už na podzim vytvořili čtyři cesty na úrovni sedmého klasifikačního stupně. Zajímavá je například Náchodská cesta na Cikánku, nebo na jaře roku 1945 vylezená Náchodská cesta na Pavouka.

Po válce došlo v náchodském oddíle ke změnám. Kršiak se vrátil na Slovensko a ostatní se zaměřili spíše na dosud nezlezené (nebo dosud žádným Čechem nezlezené) skály Adršpachu a Teplic. Do té doby však na Ostaši vylezli 26 skalních věží 36 cestami a dvěmi variantami. Tato stará lezecká generace byla výjimečná hned z několika hledisek. Začala například lézt nezávisle na ostatních pískovcových oblastech a jejich tradicích, tudíž by se dalo říci, že šlo o další nezávislé průkopníky tohoto horolezeckého odvětví. Dále je zajímavé, že začínali bez patřičných technických znalostí a lezení se učili vlastně tak, že tvořili nové cesty. Na Ostaši za sebou zanechali významnou stopu, která je při pohledu do vrcholových knížek, nebo do horolezeckých průvodců patrná dodnes.

První a druhá generace polických lezců

Po konci války začíná být situace na Ostaši o něco komplikovanější. Už pouhým pohledem do chronologického přehledu prvovýstupů na Ostaši zjistíme, že od roku 1948 se zde začíná objevovat stále více dosud neznámých autorů. Při bližším zkoumání bychom nutně došli k závěru, že většina těchto lezců pochází z města Police nad Metují. Není divu, vždyť toto město leží pouhé tři kilometry od stolové hory Ostaš. Navíc tamější lezecký terén je co do rozlohy i počtu skalní věží jaksi menší, proto nebyl pro cizí lezce tolik atraktivní jako například Adršpach. Po válce se tedy Ostaš stal jakýmsi domácím skalákem pro polické lezce. Zde se učili prvním lezeckým dovednostem, a právě sem se také už jako zkušení lezci rádi vraceli aby přelézali staré cesty a aby také přidali celou řadu hodnotných prvovýstupů. Další řádky tedy nemohou patřit nikomu jinému, než právě jim.

Začátek polického lezení spadá do léta roku 1947. Tehdy dva mladí trampové z Police nad Metují Stanislav Čepelka a Josef "Bojsek" Hornych spatřili v ostašských skalách náchodské lezce a rozhodli se, že s lezením také začnou. Opatřili si krátké konopné lano a bez jakýchkoli znalostí nebo zkušeností začali zdolávat první lehké cesty. U jednoho z takovýchto horolezeckých pokusů je spatřil Miloslav Jirka. Nabídl jim, že je začlení do výše jmenovaného horolezeckého oddílu při KČ(S)T v Náchodě a zasvětí je do celé horolezecké problematiky. Dvojice samozřejmě s nadšením souhlasila, a tak ke konci roku 1947 začala lézt pod dohledem zkušených náchodských lezců. V roce 1948 se skupina rozrůstá o další polické zájemce o lezení, společně přelézají novou cestu "Oknem" na Sluj Českých bratří a koncem roku jim už Miloslav Jirka navrhuje aby si založili svůj vlastní horolezecký oddíl. 1. ledna 1949 tento oddíl skutečně vzniká. Nejprve při TJ Sokol v Polici nad Metují, o několik let později se pak transformuje v TJ Spartak Police nad Metují. Oddíl měl tehdy deset zakládajících členů, z nichž je třeba jmenovat především Františka "Ferry" Frankeho, Františka Schejbala, Josefa Osobu a Zdenku Nespěchalovou. Později se do oddílu dostává ještě Ladislav "Česák" Škop. Společně lezou nejen na Ostaši, ale také v Adršpachu, Teplicích nad Metují a občas vyjedou i do Českého ráje. Celkově však dle odhadu Václava Hornycha většina lezců této první polické generace nevyleze v životě více než 50 cest. Už na začátku padesátých let začíná v oddíle pokles lezecké aktivity. Někteří členové přestávají lézt zcela, jiní se stěhují do vzdálenějších obcí a lezení se věnují již jen sporadicky. V roce 1954 pak prakticky neleze už nikdo jiný než František Franke a Stanislav Čepelka. Shodou okolností se však v tomtéž roce začíná formovat druhá generace polických lezců. (Hornych, 2000, Matějka, 2010a)

Impuls ke vzniku této druhé vlny, nebo generace, chcete-li, dali čtyři poličtí chlapci, kteří se podobně jako jejich předchůdci před sedmi lety rozhodli začít na Ostaši lézt. Těmito chlapci byli Jiří „Celda“ Ducháč, Petr „Petřa“ Holý, Václav Čejka a Miroslav Vacek. Přestože měli k dispozici pouze osmimetrový provaz, dokázali už vylézt několik jednoduchých cest na nižší věže. Mezi jejich první patřily zřejmě Trpasličí skála a Hranáč. Později se k této skupině připojil ještě Václav Hornych a Josef Čepelka. S těmito novými členy se do lezecké skupiny dostalo i nové „lano“, což byl 12m dlouhý kroucený provaz zakončený na jedné straně kovovou destičkou. Některé věže tito chlapci zdolávali nesportovním způsobem, například za pomoci dřevěné klády. Ze skal se pak spouštěli ručkováním. V červnu roku 1954 kontaktovali už zkušeného polického lezce Stanislava Čepelku, který je naučil jak se navazovat na lano, jak zakládat postupové jištění apod. Dále jim také půjčil starší konopné lano, tři smyčky a tři hasičské karabiny. Takto vyzbrojeni pak začali noví poličtí lezci přelézat jednu cestu za druhou. Koncem roku 1954 se s nimi spojil František Franke a po společném lezení na Ostaši je začlenil do polického horolezeckého oddílu. (Hornych, 2000)

Během náboru nových členů, který se uskutečnil v roce 1956 se mezi tyto lezce připojili ještě Jaroslav Beran a Václav Krb. Beran pak brzy začal ostatní svoji výkonností převyšovat. Krom přirozeného talentu měl navíc snahu stále se zdokonalovat. Intenzivně lezl, trénoval a snažil se shánět všechny dostupné informace o horolezectví. Krom pískovcových skalních terénů lezl také se Zdeňkem Studničkou v horách. Mimo jiné byl navržen do reprezentačního družstva tehdejší Československé republiky. Tragicky zahynul v roce 1959 v Tatrách.

V roce 1961 se k lezení kuriózním způsobem dostala Jana Vacková (rozená Vítková), kdy ji jako zcela nezkušenou vzali výše jmenovaní lezci s sebou na Babiččinu lenošku v Adršpachu (klasifikace V). Dle jejích vzpomínek: „doufali, že mi to znechutí a že už víc nebudu chtít“. Zřejmě se tak ale nestalo, protože už od roku 1962 s touto skupinou aktivně leze - převážně pak na Ostaši. Roku 1963 pak do oddílu přichází ještě machovský lezec Manfréd Koláčný. (Hornych, 2000)

Do šedesátých let ovšem ani tato skupina neprovedla na Ostaši mnoho prvovýstupů. Několik jich vytvořili lezci z Velkého Poříčí (František Čepelka, Stanislav Lanta a Rudolf Zeidler), čtyři vyvedl tehdy náchodský lezec Bohumil Sýkora, další přidali k dobru poličtí Vacek, Ducháč a Hornych. Bohumil Sýkora ve své knize Pískaři (2004) a také Václav Hornych tuto zdrženlivost vysvětlují tím, že staří náchodští lezci, kteří v té době tvořili jakousi lezeckou elitu, vytvářeli klamný dojem, že nové prvovýstupy smí dělat pouze opravdoví mistři. Navíc před takovýmto výkonem byla tradice vylézt nejprve několik starých cest, aby byl prvovýstupce řádně rozlezen. Veškeré toto rozmýšlení a zdržování pak vedlo k tomu, že nových cest se v té době dělalo opravdu poskrovnu. Začátkem šedesátých let však do Adršpachu přijeli Sasové, kteří se v této tvorbě nijak nezdržovali. V rychlém sledu vytvořili několik pěkných prvovýstupů a zase odjeli. Místní lezci pak poučeni tímto přístupem začali také produkovat větší množství nových cest. (Sýkora, 2004, Hornych, 2000)

V lezecké kariéře této druhé generace se ovšem vyskytlo i několik stinných událostí, které měly za následek dočasný útlum činnosti. Už výše jsem uvedl, že v roce 1959 přišel o život Jaroslav Beran. Byl to mladý nadějný lezec, který platil za nepsaného vůdce celé skupiny. Jeho smrt hluboce poznamenala všechny členy polického oddílu a měla dopad i na veřejné mínění o bezpečnosti horolezectví. Tento dopad byl ještě umocněn tím, že nedlouho před Beranovou smrtí tragicky zahynul teplický lezec Manfréd Rudolf, když se s ním po pětimetrovém pádu v cestě na Ledního medvěda v Teplicích přetrhlo lano. Kvalita tehdejší výstroje byla celkově velice nízká. Používala se většinou kroucená konopná lana zn. Knot, Füssen nebo Lützner. Jedno z nich se například přetrhlo při prvovýstupu na Budíka, jiné zase nevydrželo tah tří lezců, kteří se ho tak snažili uvolnit po slanění z Velkého konšela v Adršpachu. Tehdejší poměry pak skvěle ilustruje následující úryvek z esejů Václava Hornycha: „Vzpomínám si, že jednou si ho (lano) Joska Hornych „Bojs“ vypůjčil, zapochyboval o jeho spolehlivosti, omotal kolem pařezu, třikrát škubnul a počtvrté lano přetrhl. Tak jsme mu nadali, co nám trhá lano, svázali uzlem a šli lézt.“ (Hornych, 2000, str.4)

Nakonec ovšem tito lezci veškeré problémy a překážky v lezení překonali a svoji aktivitou na Ostaši se vyrovnali a brzo i předehnali staré náchodské lezce. Krom domácích skal podnikali výpravy do Českého ráje, ale také do pískovcových oblastí tehdejšího NDR. V šedesátých letech měl polický oddíl velice početnou členskou základnu. Přes velký počet lezců však dle jejich vzpomínek existovala v oddíle velká soudržnost a přátelský duch. Postupem času, hlavně mezi lety 1964 až 1967, se tato skupina začíná hroutit. Stejně jako tomu bylo u první polické generace, i tito lezci s lezením postupně přestávají, nebo ho alespoň omezují. Někteří se stěhují pryč, jiní zůstávají, zakládají rodiny a začínají řešit kolize mezi rodinným a lezeckým životem. (Hornych, 2000)

Třetí generace polických lezců

V roce 1965 se ve skalách Ostaše začíná objevovat další, tentokrát už třetí parta polických mladíků. Nejprve to jsou spolužáci ze Střední průmyslové školy v Náchodě Jaromír Stejskal a Miloš Nosek. Později začínají i poličtí běžkaři Miroslav Šmíd a Tomáš Gross. V té době ještě nikdo netuší, že se z nich stanou čtyři polická esa (Tak je nazval Bohumil Sýkora ve své knize Pískaři (2004). Označení může být ale zavádějící, neboť současně s nimi dosahovali vysoké lezecké úrovně i jiní poličtí lezci.) - jedni z našich nejlepších horolezců, kteří svými výstupy v Alpách, na Kavkaze, ale i v Himalájích dosáhnou světové úrovně a věhlasu. Mimo těchto čtyř lezců, kteří se svým životním osudem poněkud vymykají, můžeme do třetí polické generace zařadit i velice kvalitního lezce Jaroslava „Kinga“ Seiferta a také místní pískaře Ivana Kobra, Jiřího Čejku, Jana Fulku a Zdeňka „Jácu“ Matějku, který lezl především s již známými polickými lezci Miroslavem Vackem a Janou Vackovou.

Důležitým mezníkem v začátcích této třetí lezecké skupiny byl rok 1966. Na jaře toho roku oslovili Stejskal a Nosek už zkušeného Václava Hornycha a požádali ho, zda by s ním a jeho přáteli nemohli začít lézt. Hornych jim samozřejmě k jejich radosti vyhověl a už od samého začátku je s sebou bral na těžší výstupy. Postupem času se k nim přidali ještě Gross a Šmíd, kteří se zezačátku bránili vstupu do polického horolezeckého oddílu. Byli hrdí na to, že jsou především lyžaři. Do vrcholových knížek se tak dlouhou dobu zapisovali jako „Skiklub“. Dokonce i několik prvovýstupů pojmenovali po svém oddíle (např. Direttissima Skiklubu na Sokola - VIIc). Postupem času však u nich lezecká vášeň dostala navrch nad tou lyžařskou, a proto od konce šedesátých let dávají lezení přednost. (Hornych, 2000, Šmíd, 2008)

Tomáš Gross u pískovcového lezení dlouho nezůstal. Po první návštěvě Tater v roce 1967 mu stejně jako Jaromíru Stejskalovi a Miroslavu Šmídovi učarovaly vysoké hory. S prvovýstupy na Ostaši začal společně se Šmídem jako první z třetí lezecké generace. Už v roce 1967 vedl prvovýstup Severní hranou na Devětadevadesátku (klasifikace VI). V roce 1970 emigroval do Švýcarska a dále se už angažoval jen v horách. V Alpách například vytvořil patnáctidenním sólovým výstupem v zimě cestu Via Drastissima na Petit Dru. Na Aljašce zdolal Mt. Dickney prvovýstupem „Orlí péro“. O jeho dalším životě neexistuje mnoho informací. Zemřel nejspíš v Indii neznámo kdy a neznámo jak. (Sýkora, 2004)

Jaromír „Jarýk“ Stejskal se pískovcovému lezení, stejně jako Gross, věnoval pouze ve svých začátcích. Na Ostaši má pouze dva prvovýstupy: cestu Českých bratří na Sluj Českých bratří, kterou vylezl společně s Grossem a Kobrem (klasifikace VIIIa) a cestu Dírou na Karbaníka, kterou lezl s Miroslavem Šmídem (klasifikace VIIb). Koncem sedmdesátých let se odstěhoval na Slovensko, kde se stal tatranským nosičem a kde se také později oženil. Na svém lezeckém kontě má krom dvaatřiceti prvovýstupů v Tatrách i několik osmitisícovek, včetně Čho Oju, kterou zdolal v prosinci 1985. Byl to vůbec první zimní výstup alpským stylem na osmitisícovku. Dnes je úspěšným fotografem, publicistou a podnikatelem. (Sýkora, 2004, Škop, 2010)

Miroslav „Lanč“ Šmíd se stal už za svého života ikonou lezení v Polické pánvi. Na Ostaši má dvanáct prvovýstupů, z nichž nejhodnotnější je Vertikální sonáta na Devětadevadesátku (klasifikace VIIIa). Velice hodnotné prvovýstupy má ovšem i v Adršpachu. Stejně jako jeho poličtí kolegové se angažoval nejvíce v horách. Vynikl především svými sólovými výstupy, které někdy musel před komunistickými funkcionáři složitě obhajovat. Mezi jeho úspěchy patří prvovýstup severní stěnou Eigeru v zimě 1978, sólovýstup na Štít Korženěvské v Pamíru v roce 1977 a prvovýstup tamtéž v roce 1979, sólovýstup cestou Dihedral Wall na El Capitan v roce 1978, další sólovýstup na Ama Dablam v Himálaji v roce 1986, tři výstupy na Mount McKinley (1989, 1991 a 1993) a mnoho dalších výstupů a prvovýstupů, někdy velice obtížných a nebezpečných. Za zmínku také stojí fakt, že je zakladatelem oblíbeného Mezinárodního horolezeckého filmového festivalu v Teplicích nad Metují. Zemřel 11. září 1993 při výstupu na Lost Arrow v Yosemitském národním parku. (Šmíd, 2008, Sýkora, 2004)

Miloš „Nosál“ Nosek na rozdíl od svých kolegů dával předost spíše lezení na skalách. Soustředil se především na oblast „Za pískovnou“ v Adršpachu a na Chrámové stěny v Teplicích nad Metují. Jeho cesty patří k nejtěžším a nejhodnotnějším v daných oblastech. Na Ostaši má 9 prvovýstupů, téměř všechny okolo osmého klasifikačního stupně (např. Jarykova hrana na Budíka - VIIIb, nebo Tomova romance na Pavouka - VIIIb). (Škop, 2010, Sýkora, 2009)

Třetí generace převzala dohled nad lezeckým děním v Polické pánvi v roce 1970. Na podzim toho roku se konala oddílová schůze, na které mladí lezci vyjádřili určitou nespokojenost se stávajícím vedením. Výsledkem toho bylo dosazení Jaroslava Seiferta na místo předsedy oddílu. Tato změna se však v budoucnu ukázala jako správná. Během sedmdesátých let se uskutečnilo několik zájezdů do československých i zahraničních velehor. Byly pořádány veřejné přednášky s horolezeckou tématikou, společně s OV ČSTV v Náchodě byla uspořádána výprava do Saharských hor. Členové oddílu dosahovali vysoké lezecké úrovně a svými odvážnými výstupy (nejen na Ostaši a v Adršpachu) o tom zřetelně dávali vědět. V těchto letech ještě stále existuje v celé lezecké komunitě jakási soudržnost. Drtivá většina lezců se mezi sebou důvěrně zná. Každý s každým někdy někde lezl, všichni mají snahu pomoci ostatním jak radou, tak činem. V tu dobu lezecký oddíl Spartak Police nad Metují tvoří cca čtyři desítky členů. Brzy už ale měla přijít v tomto ohledu změna. (Matějka, 2010)

Jestliže se zpětně ohlédneme za 70. léty na Ostaši, musíme jasně konstatovat, že nejvíce aktivní, alespoň co se týče vytváření nových prvovýstupů, byli ze starších členů Vacek a Vacková, z novějších pak Fulka, Kobr a Seifert. Společně (i s dalšími lezci) vytvořili za tuto dekádu nejméně 55 nových cest s průměrnou obtížností 6,2 (saské klasifikační stupnice). Zcela jistě ale bylo těchto prvovýstupů více. U některých však nelze dohledat autorství ani datum výstupu.

Než se zaměříme na osmdesátá a devadesátá léta, dovolím si nejprve pojednat o horolezeckých průvodcích východními Čechami, ke kterým se neodmyslitelně váže jméno významného polického lezce a propagátora lezení, JUDr. Karla Šmída. Tím, co byl Rudolf Fehrmann pro saské lezce na začátku 20. století, byl Karel Šmíd pro východočeské pískaře v šedesátých a sedmdesátých letech. Stejně jako Fehrmann, i on byl doktorem práv a tedy jaksi člověkem povolaným k nezáživné administrativní práci. Zřejmě si byl vědom, že oproti výtečně zpracovaným průvodcům a lezecké literatuře v Sasku panuje na území východních Čech veliký chaos. Rozhodl se, že se pokusí tuto situaci napravit a započal přípravné práce k vydání prvního horolezeckého průvodce po východních Čechách. Společně s několika místními lezci nejprve vydal První skalní defilé, což byl přehledný soupis všech věží, vylezených do 31. prosince 1961 na území Náchodska. V tomto soupise se vyskytovalo mnoho chyb a nepřesností - ty pak byly různými horolezci opravovány a doplňovány. Přehled se tak stal základním zdrojem informací pro budoucí knihu Defilé skalních věží (květen 1967). Ta obsahovala dohromady 738 skal ze všech pískovcových oblastí Náchodska. Jelikož se jednalo o první horolezecký průvodce touto oblastí, bylo Defilé brzy rozebráno. V sedmdesátých letech se nakladatelství Olympia rozhodlo vydat horolezecké průvodce po pískovcových oblastech celých Čech. Zpracovány měly být ve třech dílech, přičemž jedním z nich měly být i východní Čechy. Práce na tomto průvodci, který už svojí obsáhlostí a přesností převyšoval ty dosud vydané, se chopil opět Karel Šmíd. Společně s ostatními lezci, zvláště pak Vladimírem Škaroupkou, vytvořil skvělé dílo, ve kterém kromě mapek a seznamů skal a cest i s jejich popisy nechybělo ani lezecké názvosloví, pravidla a také popis Jednotné pískovcové klasifikace. Vydání tohoto třetího dílu se už bohužel pan Karel Šmíd nedožil. (Hornych, 2000, Šmíd, 1967)

Osmdesátá a devadesátá léta

Osmdesátá léta jsou pro polický horolezecký oddíl zlomová. Dříve, už od roku 1947, jsme mohli o zdejších lezcích mluvit vždy jako o velké homogenní skupině. Počátkem osmdesátých let však do oddílu vstupuje větší množství nových členů a kolektiv se začíná atomizovat. Příliv nových lezců byl zřejmě způsoben větší propagací. Nemalou měrou se za ni zasloužili i J. Stejskal a M. Šmíd, když svoje zážitky v horách prezentovali na četných přednáškách a když také tyto zážitky vložili do svých knih. Nešlo ale jen o propagaci, ale o celý vývoj horolezectví. Na trhu se objevila lepší lezecká výstroj a výzbroj. Lana už byla kvalitní, téměř taková, jaká známe dnes. Těžké ocelové karabiny nahradily lehčí, duralové. Se snížením objektivního rizika se pak horolezectví stalo přístupnější a přijatelnější pro větší počet zájemců. Zdeněk Matějka ve svém článku „Z historie nedávné“ (2010) píše dokonce o jakémsi úpadku celého oddílu, kdy jednotliví členové se navzájem neznají, neúčastní se oddílových akcí a všeobecně podávají ve skalách menší výkony, než generace předešlá. Pravdou ale je, že právě v osmdesátých letech se na Ostaši začínají lézt první cesty devátého a desátého stupně obtížnosti (první takto obtížnou cestou byl Excalibur na Pilíře u Hladké - IXa, rok 1985, autoři: J. Stráník, J. Motl).

Dle vyprávění starších lezců přicházelo do oddílu od osmdesátých let skutečně větší množství nových lidí. Nejvíce jich bylo registrovaných asi devadesát. Takto velká skupina již samozřejmě nemohla fungovat natolik soudržně jako ty předchozí. Vytvořily se menší skupinky lezců, kteří se důvěrně znali a lezli spolu. Jednotlivé skupinky se pak v rámci oddílu respektovaly, ale nevytvořily mezi sebou tak pevné vztahy, jako tomu bylo u dřívějších generací. Vysoký počet aktivně lezoucích členů se však brzy začal negativně projevovat na samotném Ostaši. Docházelo dokonce k devastaci skal a terénu mezi jednotlivými věžemi, což se muselo začít řešit ve formě různých brigád. Uvolnění nastalo až po roce 1989 kdy nová politická situace dovolila vycestovat do zahraničních velehor a skály Ostaše se tak poněkud vyprázdnily.

Pro lezení na Ostaši byl však zásadní rok 1986, kdy se začalo lézt v nové, dosud opomíjené oblasti - na Zadním Ostaši (některými nazývané též „Ráten“). Tuto oblast tvoří pouze okrajové skály, což jsou až dvacet metrů vysoké skalní stěny, jejichž temeno lze dosáhnout minimálně z jedné strany bez lezení. U začátků lezení v této oblasti byli zřejmě Jiří Malík a Jiří Wiesner. Později tu vytvořili vysoce obtížné cesty i Jaroslav Soumar, Jiří Koutský, Adolf a Daniel Kadlecovi, aj. Téměř současně se začalo lézt i v oblasti nazývané Eldorádo. Jedná se o prostor na západních svazích Ostaše, kde se vyskytují větší pískovcové balvany, vhodné pro bouldering. Zprvu otevření této oblasti nemělo u lezců patřičně silnou odezvu, avšak později s nárůstem popularity samotného boulderingu se začalo aktivně lézt i zde. Zvláštností Eldoráda je klasifikace zdejších cest. Je prý přenesena z lomu u Opočna. Třetí stupeň této svérázné klasifikace odpovídá zhruba obtížnosti 7- UIAA. Šestý stupeň je pak odhadnut na 9 UIAA. (Kadlec, 1996, Malík, 1986)

Co se týče samotných lezců, v osmdesátých letech ještě stále leze Miloš Nosek a Ivan Kobr. Postupně začínají a předchozí generaci výkonnostně překonávají Jaroslav Soumar, Jiří Koutský a Adolf Kadlec (všichni z Police nad Metují). V devadesátých letech začíná lézt nová samostatná skupina, do níž patří Tomáš Krásný, Miloš Ulvr, Martin Jenka a Jiří Škop. V roce 1993 vyšel horolezecký průvodce po Ostaši, což byla první práce toho druhu po již známém a přelomovém průvodci po východních Čechách od Karla Šmída z roku 1979. Po vydání tohoto díla se ujasnilo, které cesty jsou již přelezeny a kde všude se ještě skrývají možnosti nových cest. To odstartovalo novou vlnu prvovýstupů, v té době již podstatně těžších než kdy před tím. Toto snažení dále podpořil nový průvodce z roku 1996, který je aktuální dodnes. Dohromady bylo do konce devadesátých let prokazatelně vytvořeno 22 cest deváté obtížnosti a dvě cesty klasifikace Xa.

Použitá literatura:
Hornych, V.: O polickém lezení. Nepublikované eseje. Trutnov, 2000. 8 s.
Kadlec, A.: Ostaš. Horolezecký průvodce. Náchod, Juko, 1996. 87 s.
Malík, J.: Eldorádo, oblast boulderů na Ostaši. Ročenka “86. TJ Spartak Police nad Metují. 1986.
Matějka, Z.: Počátky horolezectví v Polici nad Metují. Polický měsíčník. 2010a, č. 3.
Matějka, Z.: Z historie nedávné. Polický měsíčník. 2010b, č. 6.
Pechr, Z.: Kronika náchodských horolezců. Nepublikovaný rukopis. Náchod, 1944. 91 s.
Škop, J.: Další polická esa... Polický měsíčník. 2010, č. 9.
Šmíd, M.: Cesty a návraty. Náchod: Juko, 2008. 239 s. ISBN 978-80-86213-42-2.

Zdroj: Bc. Jan Meško — Skalní lezení v oblastech Broumovské stěny a Ostaš

---

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

Schodnicová | Není prach, není strach | Dokončená | Návrat dravců | Spárka | Stará cesta | Něco jako spára | Údolní hrana - Dolní varianta | Penalta | Něžný barbar | Mezi prsty | Hranou | Zadem | Soumrak agenta Bureše | Meteorický roj | Fyzikální lejno | Drakiáda | Ementál | Saigon | Plácačka | Hodinový hotel | Jihozápadní spára | Logická závislost | Osvobozená domácnost | Horolezecká sedmička | Stíny kapradiny | Taročky | Dagova | Drž tlamajznu | Kamarádská vzpomínka  ... další komentáře

POSLEDNÍ FOTKY